Opozice
Seč mohu, snažím se odečíst, co dnes víme o tom, jak to tehdy bylo. 17. listopad brzy obalily různé teorie spiknutí, zrady a selhání, jako by nic nebylo předtím a nic nemělo být ani potom. Dnes už ale bez velkých obtíží skládáme vnější a vnitřní činitele zhroucení komunistického systému, oddělujeme příčiny od důsledků.
Společným jmenovatelem problémů v celém sovětském bloku byla desítky let trvající absence svobody, neboť lidská přirozenost se svobodou přiměřeně počítá.
Pak už je druhotné, zda k pádu komunismu přispěly helsinský proces, traktující lidská práva a občanské svobody, Reaganova tvrdá politika, Gorbačov, jenž vytvořil zdání otevírajících se možností, či vystoupení polské Solidarity, tak inspirující disidenty v sousedství a zároveň svou radikalitou strašící obyvatele zhýčkané normalizací.
Před dvaceti lety se takto nekalkulovalo, spekulace a účtování byly předstiženy štěstím z pádu režimu. Nikdo to nedokázal předpovědět, ač to všichni cítili v kostech. Uvědomoval jsem si anachronismus diskusí o tom, zda demonstrovat, či rozkládat režim zevnitř. Veškeré petice včetně Několika vět mi připadaly zpozdilé svým legalismem - i samizdatové Lidovky svými umírněně vyvažujícími tendencemi.
Přitom podstata Charty 77 sahala ke kořenům. Jsou věci, pro něž stojí za to trpět, říkal Jan Patočka. Charta 77 nebyla masovým hnutím a nezabývala se konkrétní politikou, natož revolucí, ale přesto ji režim vnímal jako velké nebezpečí a občané jako ostrov naděje. Působila totiž veřejně, lidé v ní angažovaní dali k dispozici svá jména i adresy a řekli: My se nebojíme. Disidenti se napojili na spoluobčany ve své zemi tím, že vyjadřovali jejich mnohdy marnou touhu po odvaze, jež vede ke svobodě. Málokomu došlo, co se děje Pro mne začal listopad 1989 už v lednu během Palachova týdne. Nepomyslel bych, že to potrvá ještě tři čtvrtě roku, pak zase že za týden bude po všem. Násilí na Národní třídě vyvolalo spontaneitu, jakou člověk zažije jen jednou. Nemám rád masová shromáždění, přesto ta, co definitivně položila režim, nebudila hrůzu jakobínské tyranie, neboť byli rozeznatelní jednotlivci, z nichž každý nesl odpovědnost a závazek. Ručili jsme osobně, což je předpoklad pro spravedlnost. Tehdy se potvrdilo, že svoboda je individuální, i když je praktikována všemi naráz.
Pamatuji si, jak se v bytě u Saši Vondry sešly části redakcí samizdatových Lidových novin, Revolver Revue, časopisů Sport, Vokno a Informace o Chartě 77. Odněkud se vynořily zakonspirované rozmnožovací stroje všeho druhu, vzniklo Nezávislé tiskové středisko vydávající každodenně Informační servis. Zúročila se těžká doba zápasu o svobodu slova. To byly hvězdné hodiny samizdatové publicistiky.
Proč neříci, že to bylo skvělé, ač si sotva vybavujeme souvislosti.
I věci příliš šílené, aby mohly být pravdou, se jí někdy stávají.
Málokomu docházelo, co se vůbec událo. Nebylo kdy zvažovat naděje, jen je pociťovat, nebylo kdy měřit čas a přít se o to, zda ten, či onen, tak, či jinak. To víme až dnes. Cítil jsem pouze, že lidé z prostředí Charty 77 mají důvěru, byť explicitně nevyjádřenou, neboť tím, co dělali, se dotýkali věcí obecně lidských i každého jednotlivce. Navíc měli disidenti dobré informační sítě a organizační schopnosti, aby mohli zpočátku činit všechny důležité kroky.
Toto minulé ghetto, dýchající vzájemnou solidaritou, demokratické jen přirozenou autoritou svých členů a nemajoritně konsenzuální, se nakonec proměnilo v nepsaného vůdce prvních dnů a týdnů. Demokracie není ničím jiným než zkušeností z prožité svobody. Svobody, jíž by nebylo bez ochoty k oběti. To jsem tehdy cítil a cítím dodnes.
Tomuhle se nelze vysmívat A píši o tom proto, že dnes zamlklí disidenti, zaskočení tvrzením o rozhodující síle lhostejnosti a pasivního odporu milionů obyvatel této země, si nechtějí přiznat, že před dvaceti lety to byli právě oni, bez nichž by sametová revoluce nebyla možná. Komunistický režim by padl tak jako tak, ale ne takhle.
V ony dny jsme nežili z očekávání, ta přišla později a mnohá zůstala nenaplněna. Žili jsme a zároveň jsme byli. To nelze vymazat dodatečnými interpretacemi ani dehonestovat ani se tomu vysmívat. Lze to jen závidět.
O autorovi| JAN RUML, Autor spoluzakládal samizdatové LN, časopis Sport i Nezávislé tiskové středisko; v dubnu 1990 byl jmenován náměstkem ministra vnitra.
