Také Johannes z novely Ráno a večer norského prozaika Jona Fosseho (* 1959) chytá ryby. A také jemu jednoho dne moře naznačí, že už je „stařec“: „...třpytka ne a ne klesnout, ne, to je naprosto neuvěřitelné, pomyslí si Johannes, že nahodí a třpytka že se zastaví asi metr pod hladinou a ani se nehne, v nejčiřejším moři, a neklesne už ani o kousek, no že se mu stane zrovna něco takového, co to asi má znamenat?“
Moře hraje v textech Jona Fosseho vůbec podstatnou roli. V prvním díle románu Melancholie (1995-1996) je tragigroteskně odhalována vyšinutost hlavního hrdiny Larse Herterviga, když se mu v psychiatrické léčebně spojí obraz moře a kouřícího otce: „Otec stojí pod vodou a kouří dýmku. Ne, nech toho, řeknu. Nemůžeš přece kouřit pod vodou.“ A aby toho nebylo málo, také mladí milenci v nyní vydaném Mámení plují ze svého domova do města, dnešního Bergenu: „Teď začíná život, řekne ona - Teď plujeme do života, řekne on...“ A já opravdu umím malovat „Otec mé matky pocházel z ostrůvku ve Skjoldu v kraji Ryfylke na jihozápadě Norska, kde za jeho dětství měli silnou pozici kvakeři, takže kvakerství v něm zanechalo stopy na celý život,“ píše norský autor v eseji Negativní mystika. A tamtéž popisuje, jak tato náboženská komunita funguje: „Kvakeři mezi sebou nemají pastora ani svátosti, a i samotný rituál je omezen na minimum, všichni jen sedí v kruhu, v průběhu shromáždění někdo něco řekne, anebo nikdo nic neřekne, a když se shromáždění nachýlí ke konci, postaví se určená osoba, která má jedinou rituální funkci, a to uzavřít shromáždění.“
V prostředí kvakerů byl také vychován hlavní hrdina románu Melancholie I Lars Hertervig. O něm se Jon Fosse dozvěděl dávno předtím, než začal toto dílo psát -malíř byl totiž příbuzným jeho prababičky. První část románu vypráví sám Lars Hertervig, nacházející se právě v Düsseldorfu na malířských studiích. A zde ho pohlcuje psychická nemoc, což naznačuje už způsob vyprávění: „Studuji malířství a mým učitelem je samotný Hans Gude. A já opravdu umím malovat. Možná neumím nic jiného, ale malovat umím. Umím malovat, ale téměř nikdo z ostatních studentů malovat neumí. A Gude umí malovat.“
V druhé části pak už malíř trpí v gaustadské léčebně, kde je neustále peskován za to, že si „sahá do rozkroku“: „A dozorce Hauge a já jdeme po schodech dolů do sklepa. - Víte, že vás ženský chtějí zničit, řeknu. - Myslíš? - Baví je lízat. - Lízat? - Jo. - Jo, jo. - A dozorce Hauge a já procházíme sklepem.“ Z poloviny 19. století se ve třetí části románu ocitáme v 90. letech 20. století, kdy spisovatel Vidme začíná psát román o Larsi Hertervigovi.
Melancholie I vyšla česky přede dvěma roky a autor k tomu v rozhovoru pro LN podotkl: „Už jsem viděl hodně vydaných knížek se svým jménem na obalu, ale žádná z nich nebyla tak krásná...“ A tento překlad je jistě také výrazným literárním počinem posledních let. Ačkoliv jeden britský kritik v narážce na způsob, jakým je román vyprávěn, podotkl, že by se měl spíše jmenovat Irritation... Připravuje se už také český překlad Melancholie II, v níž je hlavní hrdinkou malířova stárnoucí sestra.
Ještě více než jako prozaik však Jon Fosse proslul coby autor divadelních her. Brzy padesátiletý spisovatel, píšící méně obvyklou variantou norštiny nynorsk, je dnes nejhranějším současným norským dramatikem a získal nálepku novodobého Ibsena: „...srovnávat mě a Ibsena je do určité míry stejné jako srovnávat nějakého hodně hraného současného britského dramatika se Shakespearem.“
Stejně tak se Jon Fosse brání tomu, že by jeho díla byla komplikovaná: „...často se o mně říká, že jsem těžký spisovatel, ale to je chyba, a já mám spíš dojem, že tohle označení se obecně používá, když někdo chce být s nějakým spisovatelem honem hotov a zároveň chce dotyčnému projevit trochu úcty a dát mu šanci...“ Slyší svůj vlastní život Hvězda Jona Fosseho také nevyšla přes noc - nejdříve musela přejít léta hledání. Byl rockovým kytaristou, zúčastnil se taktéž několika sezení kvakerů, společně se spisovatelským kolegou Janem Kjaerstadem také založil časopis Bök a věnoval se literární teorii. Nakonec ale tento směr opustil: „Dá se říci, že jsem se vypsal z teorie směrem k fikci, nebo, jinak řečeno, jsem se z teorie vybásnil.“
Jeho úspěšné divadelní hry, z nichž už pětice vyšla také v českém překladu, se obvykle odehrávají v kruhu rodiny. Nízký počet postav se často propadá do automatické řeči: „Mluvení lze chápat jako cosi vnějšího, světského, zatímco psaní je vnitřní, osobní. Mluvení je společenské. Psaní je individuální,“ podotýká autor.
Jon Fosse ve svých dílech postupně došel jistého oproštění - zabývá se základními životními situacemi. Opakovaně se objevuje motiv narození, na druhou stranu nechybějí ani postavy, které jsou již po smrti. A jak ukazuje Melancholie i Mámení, autor se též rád vrací do minulosti, kdy Norsko ještě nebylo ropnou velmocí, nýbrž chudou zemí u studeného moře... Od sugestivního oproštění však Jon Fosse občas přece jen sklouzne k humanistické šabloně, jako kdyby se zas našel až příliš, přestal hledat - to se právě děje v některých pasážích novely Ráno a večer (2000).
Ovšem právě vydané Mámení (2007), to je zas starý dobrý Jon Fosse, který pouze citlivě vypráví, a přitom nabízí čtení plné emocionálního napětí: „... Asle jde k tátovi a ona vidí Asleho, jak si posadí housle pod bradu a pustí se do hry, a vtom se v ní cosi vzedme a ona se povznese a stoupá výš a výš a slyší, jak do hudby zpívá táta Aslak, a slyší svůj vlastní život, svoji budoucnost a také že ví svoje a je tam u toho, ve své budoucnosti, a nic není v klidu a nic není lehké, ale rozléhá se tam tahle píseň a téhle písni říkají láska...“
A i když je dobré být skeptický k autorským interpretacím, s Jonem Fossem lze souhlasit: „Když čtu své vlastní texty, často mě přepadne velká bolest. Možná se cítí podobně i ostatní čtenáři mých knih.“
***
PORTRÉT TÝDNE Jon Fosse Norský spisovatel se ve světě prosazuje jak svými niternými divadelními hrami, tak neméně naléhavými prózami
