Úplně na konci výstavy, těsně předtím, než vezmete za kliku dveří do obchodu se suvenýry, visí fotka, která vám vyrazí dech. Je na něm orosené okno, na něž autorka prstem napsala slovo „dech“. Za oknem se dá rozpoznat zahrada. Stejně prchavé, hravé, zároveň melancholické a sebeironické jako tato momentka jsou mnohé z prací Birgit Jürgenssensové. Hvězdou po své smrti Birgit jakže? Umělkyni, která zemřela ve Vídni roku 2003 ve věku 54 let, znalo až dosud jen pár zasvěcených. A teď jí věnuje velkou retrospektivu jedna z nejdůležitějších vídeňských kulturních institucí, Umělecké fórum bankovního ústavu Bank Austria na náměstí Freyung. V týchž prostorách visely ještě před nedávnem obrazy světoznámé Fridy Kahlo. Lidé stáli frontu, aby se mohli podívat na mexickou umělkyni, jejíž dílo bylo dlouho ve stínu jejího muže Diega Rivery. U Jürgenssenové se návštěvníci trousí po hrstkách.
Za života byly vážené, ale ne slavné. Po smrti byly považovány za hlásnou troubu své generace – to platí pro Jürgenssenovou i pro Kahlo. Na rozdíl od popové, lidové věcnosti Fridy Kahlo kreslí ale Jürgenssenová jemné, zranitelné skici, experimentuje s fotografickými zcizujícími technikami, vyrábí filigránské předměty a často zpodobuje sama sebe v nejrůznějších pózách. Řadí se tím spíše k tradici americké umělkyně Cindy Shermanové. Ostatně pařížské Centre Pompidou jí v roce 2009 jeden obraz Jürgenssenové, který byl součástí velké výstavy „Elle“, omylem připsalo.
Vždyť se stejně brzo vdáte!
To už by se nemělo stát. Náhlá popularita Jürgenssenové, její stylizace do solitérní feministické umělkyně Vídně 70. a 80. let, vypráví nejen příběh konsekventní umělkyně, která neprahla po kariéře, ale také příběh trhu, který neustále vyhledává nové hvězdy – i kdyby to mělo být až po jejich smrti. Za podobnými objevy stojí většinou velké sbírky nebo mocné galerie. V případě Jürgenssenové je to rakouský energetický koncern Verbund, který má vlastní uměleckou sbírku. Její kurátorka Gabriele Schorová má vytříbený smysl pro feministické umění – už před lety koupila od galeristy (a svého bývalého partnera) Huberta Wintera množství děl na toto téma.
Místa je tu pro znovuobjevené umělkyně z této doby každopádně dost. Vídeňskou modernu tvoří především muži, známí pod skupinovým označením Vídeňský akcionismus. Odráží to společenskou realitu tehdejší doby. Byl by omyl věřit, že umělecká scéna byla avantgardní, ba přímo antipatriarchální. „Proč se taháte s těmi těžkými litografickými kameny, slečno Jürgenssenová? Vždyť se stejně brzo vdáte,“ slyšela Jürgenssenová během svého studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, na níž pak dvacet let také učila.
Prchavost a neurčitost Zkušenosti jako tato se staly leitmotivem její tvorby. Navrhla například kuchyňskou zástěru, v níž vypadáte, jako byste si oblékli troubu. Nebo se vyfotografovala, jak se v oděvu poslušné hospodyňky tlačí na skleněnou zeď. Na fotce je nápis „Chci ven“. Stále znovu se v jejích dílech objevují boty, jež považovala zároveň za symbol poničené ženskosti a erotiky. Z růžového polstrovaného hedvábí například vytvořila „těhotnou botu“, jindy se nahá posadila na dva podpatky, vyfotila se zezadu a výsledek nazvala Balonová bota. Díky smyslu pro humor může dílo Jürgenssenové vypadat na první pohled možná méně radikální než dílo jiných rakouských feministických umělkyň, jako například Valie Export nebo Elke Krystofekové, proto ale není méně politické. Dalo by se také říct: prchavost a neurčitost, jimiž se vyznačují mnohé její obrazy, tento „dech“, je zrovna tak dobrým symbolem toho, co v její generaci znamenalo být ženou.
O autorovi| BARBARA TÓTH, novinářka Autorka je rakouská novinářka a spisovatelka, pracuje v časopise Falter
