Když devítiletý Ottík Šleger vystartuje z vany a běží tryskem, halabala zamotaný do ručníku, na kanape do obýváku, jeho maminka se už nediví. Ví, že v televizi zrovna běží nějaká nová reklama. „Slyším, že ji neznám, tak se na ni musím jít hned podívat!“ říká zrzavý klučina. Nejradši má reklamy od vydavatelství Vapet dětem: na DVD o dobrodružstvích Pejska Ťapky nebo Banánového Joea. Ottík chce znát všechny aktuální televizní reklamy, má pak dobrý pocit, že je, podle svých slov, „expert“. Někdy ho mrzí, že nějaký šot z obrazovky nenávratně zmizí. „Stejskalo se mi po reklamě na vánoční Coca-Colu,“ říká Ottík, ale nedávno mu spadl kámen ze srdce, když viděl, že se kokakolový Santa Claus vrátil, jen malinko obměněn. Ottík má prostě televizi rád. V jeho pokojíčku, kromě šiků robotů z Lega, najdete set top box na příjem digitální televize, DVD, videopřehrávač i televizi, postavené do úhledného komínku. Miluje program pro děti Smajlík, hlavně pak seriál Věda je zábava. Baví ho i zábavný pořad Clever a nepohrdne ani dětským pásmem v sobotu ráno, kdy se vysílají animované pohádky. „Když se nedívám na televizi, pustím si něco na dývku. Třeba Úžasňákovy, Hledá se Nemo, Garfielda, Maxipsa Fíka.“ Radši se dívá na televizi, než brouzdá po internetu. „Hrozně rád bych se někdy podíval třeba na seriál Letiště. Ale máma říká v osm: Ottíku, šup do postele!“ lituje Ottík. Jeho rodiče ze synátorovy vášně radostí do stropu neskáčou: „On vůbec nečte,“ lamentuje jeho otec Otto Šleger. Doma má proto Ottík s některými pořady utrum, ale když odjede k babičce, vypukne mu televizní ráj – babička ho nechá dívat se na ledacos…
Průměrné české dítě mezi 4 a 14 lety má podle výzkumů společnosti IP International Marketing zapnutou televizi dvě hodiny a jednu minutu denně. Je to důvod k poplachu? Zatím ne, protože za poslední tři roky klesla dětská sledovanost televize o čtvrthodinu a malí Češi na tom zdaleka nejsou tak jako třeba malí Američané, kteří mají „zapnuto“ tři a čtvrt hodiny denně. Otázka je, kolik času stráví dítě jako Ottík kombinovaně před televizí, u DVD, hraní počítačových her a při brouzdání po internetu. Protože děti rychleji než zbytek populace objevují nová média a onen mírný pokles sledování televize může znamenat jen to, že místo koukání na Dádu a seriály paří děti hry. U nás tato čísla neznáme, ale britský Guardian tvrdí, že tamní děti stráví u televize či monitoru počítače astronomických sedm a půl hodiny denně, což je o 40 % víc než před deseti lety. Má-li Guardian pravdu, roste nám generace, jež polovinu bdělého času tráví ve virtuálním světě. Otázka také je, zda televizi – díky novým speciálním programům pro nejmenší, jako jsou Teletubbies – nesledují čím dál menší děti. Podle studie dětské kliniky v americkém Cincinnati prosedí v USA 40 % dvouletých dětí u televize tři hodiny denně. Člověk nemusí být dětský psycholog, aby pochopil, že to pro něj asi není zrovna nejzdravější. Spojené státy, domov Přátel, Dr. House a Homera Simpsona, jsou ostatně právem považovány za televizní supervelmoc. Autorka textu zná případ, kdy jistý americký pár uvelebený na dovolené v karavanu se nachystal na přenos jakéhosi zápasu v baseballu tak, že si vynesl televizi ven, přisunul sadu piv a do kalhot vložil dětské pleny, aby se po dobu hypnotického televizního zážitku nemusel otravovat tam, kam chodí i králové.
Vytuhnu u debilizátoru
Podle výzkumů IP International Marketing mají dospělí Češi televizi zapnutou 206 minut denně, což mimochodem dokazuje, že děti – stejně jako jinde na světě – sledují televizi méně než dospělí. Obecně platí, že sledování televize se zvyšuje s věkem. Nejsilnějšími diváky jsou senioři, ale i ženy v domácnosti, tedy ti, kteří nechodí do práce. „Hausvajfky“ mají televizi zapnutou 250 minut, tedy dvakrát dále než děti.
Záměrně zde píšeme, že mají televizi zapnutou, a ne že ji sledují. Peoplemetry, měřiče sledovanosti, pochopitelně nemohou zjistit, zda nemáte televizi zapnutou jen jako kulisu. Třeba jako Aleš Jelínek z Kroměříže. Televize má dvě: u jedné nejde zvuk, u druhé obraz, takže mu jedou obě dvě naráz a nonstop – jako průvodce šedými dny chronicky nezaměstnaného. „Někdy se s televizí přu nebo s ní přátelsky rozmlouvám,“ říká pan Jelínek, který pravidelně večer u některého z televizních programů „vytuhne“ a vypíná – jak říká „debilizátor“ až uprostřed noci, když se náhodou probudí v bačkorách stočený v křesle.
Někdy se ukáže, že spíš než drahá peoplemetrová měření, která si platí televize, aby měly údaje o sledovanosti pro zadavatele inzerce, jsou spolehlivějším ukazatele vodárny. Vedoucí pardubických Vodovodů a kanalizací Jaroslav Kubínek během vysílání populárních pořadů ze zvědavosti sledoval počítačový systém, který nepřetržitě měří průtoky vody v domácnostech. Co zjistil? Při vysílání pořadu Chcete být milionářem? klesla spotřeba vody až o polovinu, protože lidé byli přikováni k obrazovce. Také v průběhu večerních zpráv je spotřeba stabilní, ale jakmile skončí sportovní zpravodajství a začne reklamní blok, průtok vody vyletí na večerní maximum. To se lidé sprchují, vaří si kávu a myjí nádobí. Televize přitom stále běží a peoplemetry ukazují vysokou sledovanost reklamy. Proto se snaží televizní společnosti přijít na nové triky. Podle publikace Television 2007 od IP International Marketing se nyní do vybraných domácností instalují přímo video kamery, které po šest týdnů snímají, jak se lidé na televizi (ne)dívají. Další novinkou, jež zatím čeká na uvedení na americký trh, je „peoplemetr do kapsy“, viz strana 19.
Že vysedávání u televize není zrovna nejzdravější, se ví už dávno. Nedostatek pohybu, zvýšená konzumace všeho, co se najde v ledničce, organismus vystavený elektromagnetickému vlnění... Přesto je až šokující znát přesný seznam chorob, které nás mohou navštívit, pokud včas nezašátráme po ovladači a televizi nevypneme. Britský vědec Aric Sigman prozkoumal 35 studií v odborných časopisech a identifikoval 15 biologických a kognitivních důsledků, které postihují náruživé „koukače“. U dětí, jež tráví mládí před obrazovkou, může dojít ke změně imunitních buněk v kůži, což je samostatná příčina obezity. Změny v endokrinním a imunitním systému mohou způsobit předčasnou pubertu u dívek. Ochromuje se činnost mozkových buněk a omezuje přísun krve do mozku, což vede k poruchám pozornosti a spánku. Televize může vést i k cukrovce typu 2, k dětské krátkozrakosti a dokonce k autismu, jak tvrdí Sigman.
Před devíti lety ostatně vyvolal v Japonsku populární televizní pořad o kapesních příšerkách (Pokémoni) epileptické záchvaty u 685 osob, převážně dětí. Záchvaty se dostavily, když jedna z kreslených postaviček začala rychle pálit červené střely ze samopalu, takže z televize vycházely intenzivní záblesky. Podle britských údajů je riziko vyvolání záchvatu při sledování televize asi jeden případ na tři miliony diváků, ale u dětí ve věku sedmi až devatenácti let je výskyt této fotosenzitivní epilepsie pětkrát vyšší. Podle směrnic Americké pediatrické akademie by se proto děti mladší dvou let neměly na televizi dívat vůbec. Vysvětlete to ale Homerovi.
Kroužkování
Anna Kajánková, která ve svých pětaosmdesáti letech tráví život v dotémamově důchodců na jednom pražském sídlišti, je typická televizní babička. Před třemi lety prodala svůj byt, protože už na chod domácnosti sama nestačila. S odchodem do domova důchodců získala sice paní Kajánková pohodlí a bezstarostnost, ze života jí však zmizela možnost věnovat se činnostem, které ji zaměstnávaly a bavily doma: vařit, spravovat a přešívat sousedkám oblečení, starat se o malou zahrádku před činžákem. Dneska tráví celé dny na erárním jednolůžkovém pokoji a při čekání na obědy a večeře sleduje televizi. Zná všechny brazilské telenovely (v Jižní Americe původně vyráběné pro nejchudší, negramotné skupiny obyvatelstva), ale když se jí zeptáte, jaký je mezi nimi rozdíl, neví. „Já jsem ráda, že si do dalšího dne pamatuji, že tenhle miluje tamtu a jiná nenávidí svou matku,“ směje se paní Kajánková. Hrdiny ze svých oblíbených seriálů považuje za někoho podobného přátelům. „Někdy sedím a radím jim, co mají udělat.“ Z televizní hypnózy vytrhne paní Kajánkovou jen pěkný den za okny – to se ustrojí a jde, třeba sama, na procházku do nedalekého lesa.
Stovky tisíc Čechů v důchodu „zpomalí“ natolik, že je nezajímají přátelé, procházky, obligátní zahrádka či jiný koníček a celé dny tráví ubíjením času. Televize jim nahrazuje společnost, jen její zvuk a obraz rázem udělá domácnost „zabydlenější“, třebaže v ní zrovna hovoří Hitler v dobovém dokumentu. I když svět naštěstí není tak černobílý jako dávné Zpravodajské týdeníky. Spousta seniorů sice televizi zapíná často, ale vlastní mozek přitom nevypíná. Šestašedesátiletý právník na penzi Petr Kvaček z Prahy svá rána zahajuje svižnou rozcvičkou s činkami a přitom zapíná telku. Dívá se na americký komediální sitcom z 90. let Krok za krokem. „Seznamovala se tam nějaká holka s takovým Francouzem a říká mu, co je na tom pravdy, že mají Francouzi rádi grilování? A on na to: To je fáma, jenom Johanka z Arku!“ vypráví nám vtip z dnešního rána pan Kvaček a znovu se tomu směje. Televizi ale zapíná jen v okamžiku, kdy ví, že se v ní děje něco, co ho zajímá. Než jde večer spát, vezme brýle, usedne ke stolu a kroužkuje v televizním programu, co by mu nemělo utéct. Nejoblíbenějším kanálem je mu zpravodajská ČT 24. „Jak člověk stárne, mění se mu televizní výběr. Na hrané filmy se nedívám vůbec, na dokumenty, fakta, se dívá člověk rád těsně před smrtí,“ směje se pan Kvaček. Zamlada míval rád detektivky, dnes to považuje za ztrátu času. Po revoluci totiž „nastala detektivka v přímém přenosu“. Kromě toho se vyhýbá všem dokumentům o zdraví. „Nesnáším jakékoliv zásahy do tělesné integrity, pohled na krev a orgány.“
První televizi si pan Kvaček pořídil až v polovině šedesátých let, za první vydělané peníze – kvůli sportovním přenosům. „Byla to maďarská značka Orion. Pamatuji na vědomostní pořady jako Souboj s pamětí nebo Desetkrát odpověz. Nikdy jsem si nenechal ujít Hovory H.“ V 70. letech pochopitelně sledoval první vysílání Nemocnice na kraji města, ale na nekonečné reprízy uváděné od té doby se už nedíval nikdy. „Je to jako láska se slečnou. Nedá se opakovat.“ Nemocnice na kraji města byla mimochodem spolu s Chalupáři za socialismu nejsledovanějším pořadem vůbec. Dívalo se na ně 90 % diváků, čehož žádný pořad po revoluci ani zdaleka nedosahoval – sledovanost těch nejpopulárnějších sotva přesáhla 50 %. Doktor Cvach hovořící simultánně ze všech obrazovek normalizačních sídlišť. To muselo vskutku působit jako scéna z Velkého bratra.
Sandokanův odkaz
A pak tu máme klasické divácké rodiny, kde televize není nenahraditelná, ale funguje jako další člen domácnosti. V domácnosti čtyřiatřicetileté novinářky Jany Divišové z Mladé Boleslavi se televize pouští téměř denně, před Novou, Primou a ČT ale dávají přednost kabelové televizi (17 % českých domácností má zavedenou kabelovou televizi, 10 % má satelit). Někdy, když jsou děti na víkend pryč u svého tatínka, udělá si Jana s přítelem „hezký večer“ s televizí, dobrým vínem a sýrem. „Bývá to ve dny, kdy jsme tak unavení, že nás to neláká ani na výlet, ani na kolo.“
Jindy, když je celá rodina pohromadě, oddají se všichni nedělnímu rituálu. „Přineseme si do obýváku na pohovku peřiny, zasedneme do nich čerstvě vykoupaní a díváme se na pohádku,“ říká paní Divišová, která přiznává, že televizi měla ráda odjakživa. „Byla jsem tlustá brýlatá holčička s knihou. V televizi jsem milovala hlavně Sandokana a Studio kamarád. Nejvíc mi vadilo, když můj poměrně přísný tatínek vymyslel nějakou činnost, kterou jsem musela ihned udělat, a přiměl mě vypnout televizi třeba uprostřed něčeho napínavého. Proto sama svým dětem vždycky dovolím dodívat se na to, co mají zrovna rozkoukané.“ Když byla Jana Divišová na mateřské dovolené, automaticky pouštěla televizi kvůli pocitu „dalšího dospělého“ v domácnosti. Večer, když šli její dva synkové spát, se vyloženě těšila, až se po celodenním kolotoči uklidní u romantického seriálu. Jakmile děti dorostly do věku, kdy se začaly dožadovat povolení dívat se na animované pohádky, jejich maminka program radši nejdřív „zkontrolovala“. Teď se smí sedmiletý Vlastík a pětiletý Vladan dívat na pět až šest animovaných seriálů, které jsou z výchovného hlediska Jany Divišové nezávadné, tedy neobsahují násilí. „Rozumím jim, že si chtějí po škole a všech odpoledních kroužcích také trochu odpočinout, vypnout u televize. Ale dívají se maximálně hodinu a nejpozději v půl osmé, až na výjimky, musí do postele.“ Jana Divišová přiznává, že televizi občas používá jako „chůvu“, když zrovna není čas hrát si s dětmi, protože má třeba ruce od těsta na vánoční cukroví. „Asi to tak dělá hodně rodičů, i když by to třeba nepřiznali. A upřímně řečeno, nedovedu si představit, co by si mnohé matky počaly, kdyby tahle chůva najednou k dispozici nebyla.“
Kouzelná krabička
Peoplemetry jsou zařízení připojená k televizi v několika stech vybraných domácnostech, díky kterým televizní společnosti vědí, kolik lidí sleduje daný program. Ale co když člověk sleduje v práci či restauraci? A jak měřit, kolik minut poslouchá jaké rádio? Nebo jak dlouho se dívá na DVD nebo poslouchá z webu stahovanou písničku? To dosud nikdo nevěděl. Všechno to má změnit „lovec zvuků“. Krabičku Sound Tracker od americké firmy Arbitron dostane reprezentativní počet lidí do kapsy a ona 24 hodin denně nahrává všechny zvuky – filmy, písničky, reklamy, kterým je dotyčný vystaven. Pro inzerenty je to zařízení snů. Pro ochránce osobní svobody noční můra. Respektive štěnice.
Jak dlouho u ní sedíme
Česká republika
Rok 2005 216 minut
Rok 2006 206minut
Evropa
Rok 2005 227 minut
Rok 2006 226minut
Kdo a kdy se dívá
Česká republika
Po až pá So Ne
Děti 4–14 let 109 149 155
Dospělí 192 218 264
Ženy v dom. 239 251 306
Platí, že severské země se dívají méně než jižanské: Švédsko má průměr sledovanosti 161 minut denně, Řecko 256 minut. Rozdíly mezi některými evropskými zeměmi jsou markantní, ale někdy jde i o státy, které spolu téměř sousedí: Velká Británie má průměr 237 minut, Holandsko jen 199 minut. Proč? To nikdo přesně neví. Proč se zrovna Srbové dívají na televizi rekordních 282 minut a Slovinci jen 181 minut? Autoři studie Television 2007 si také všímají, že zatímco v celé Evropě je v posledních letech sledovanost v zásadě stejná, v některých zemí, jako je Česko či Slovensko, klesá. K malé radosti ČT, Novy a Primy soudí, že důvodem je podprůměrný obsah vysílání kombinovaný s rychle rostoucí životní úrovní. Lidé mají peníze na cestování a jinou zábavu a dokola reprízované filmy či slaboduché seriály je lákají stále méně. Stabilní čas, který Evropané věnují televizi, ukazuje ještě jednu věc: internet či DVD postavení televize jako hlavního zdroje zábavy neohrozily. Alespoň prozatím.
Nejnáruživějšími diváky jsou tradičně lidé v důchodovém věku a ženy v domácnosti, tedy ti, kteří nechodí do práce. Přes rozšířené obavy o závislosti dětí na televizi dlouhodobě platí, že čím je člověk mladší, tím sleduje televizi méně. Zdroj: Television 2007
O autorovi| LINDA KHOLOVÁ redaktorka Pátku linda.kholova@lidovky.cz
