Nelze říci, že by dokumentů na toto téma bylo málo, ale tento považuji za obzvláště podařený a působivý. Konfrontuje životní osudy dvou žen, které v dětství zasáhly dějiny, a ony po šedesáti letech nacházejí způsob, jak o nich společně mluvit.
Němka Isa se narodila v Indii, její otec byl inženýr, ale válku prožila v „domě se zelenou střechou“ v Liberci – Reichenbergu, odkud její rodina pocházela. Po válce byla odsunuta (díky tomu, že se narodila v britské kolonii, dělo se to pod dozorem britské ambasády, takže civilizovaně), žila v Bavorsku, pak se provdala do Itálie, kde žije dosud. Židovka Edita přišla za války o většinu příbuzných, přežila, protože byla včas poslána do Velké Británie. Po válce našla domov v Liberci. Isa se po mnoha desetiletích vrací „domů“, obyvatelé „jejího“ domu ji přijmou, může u nich vždy pár dní v roce bydlet, ale „doma“ už tu samozřejmě není, z jejího německého Reichenbergu je český Liberec. Seznámí se s Editou, která sice Němcům už neodpustí, ale s Isou se v mezích možností spřátelí. Isa se stane jakousi „archeoložkou“ svého města, má pocit, že to svým předkům dluží, píše knihy, mezi nimi i o Židech ve starém Reichenbergu. Na konci odjíždí, neví, zda se ještě někdy vrátí, jsou věci, které vrátit nelze. Silný příběh, netezovité podání, úžasné hrdinky. Jeden z nejlepších dokumentů o tom, co tato země prodělala a o co tím přišla.
Dům se zelenou střechou, režie Blanka Závitkovská, čtvrtek 11. 2., 20.00, ČT2
