PRAHA Televize, stejně jako rozhlas, sehrála v prvních dnech okupace naší země v srpnu 1968 mimořádnou roli. Ve svém vysílání podávala zprávy o aktuální situaci v Praze a v dalších městech, přinášela prohlášení státních orgánů a institucí, tlumočila protestní stanoviska pracovních kolektivů i jednotlivců a informovala o reakcích zahraničí na vojenský vpád.
Všichni ti, kteří v kritických chvílích vystupovali na televizní obrazovce, povzbuzovali národ, posilovali občanskou soudržnost, burcovali proti okupaci, přinášeli svědectví o chování okupační armády a varovali před kolaboranty. Zklidňovali také vzedmuté emoce, a tím bránili krveprolití. Přestože okupanti první údery vedli na média, nepodařilo se jim je umlčet.
Řada televizních pracovníků byla za plnění svých povinností v srpnu 1968 později postižena. Byli prohlášeni za nepřátele státu, museli opustit zaměstnání, mohli vykonávat jen podřadné práce, byli vyslýcháni a sledováni Státní bezpečností. Režim z nich udělal občany II. kategorie.
Pracovníci ČST se 21. srpna sešli v televizním centru v Měšťanské besedě už velmi brzy ráno. Byli zaskočeni, ale odhodláni se okupantům postavit. Jediné, co mohli udělat, bylo okamžitě začít vysílat, přestože vysílání bylo původně plánováno až na podvečer. Mezitím, co redaktoři zpravodajství shromažďovali dostupné informace, dali se technici do zprovozňování zařízení. V obavě z obsazení studia byly vyslány dva přenosové vozy na vysílač Cukrák. Oživeno bylo také dětské studio Skaut na Karlově náměstí. V osm hodin se na obrazovkách objevila Kamila Moučková, první záběry z okupované Prahy a k divákům po telefonu promluvil prezident. Po obsazení rozhlasu bylo jasné, že okupanti dříve či později najdou cestu i do televize. Mezitím její ředitel Jiří Pelikán své podřízené telefonicky podpořil a poprosil je, aby vysílali co nejdéle. Ale to už bylo deset hodin a okupanti obsadili ředitelství televize na Gorkého náměstí (dnes Senovážné). Příkaz sovětského plukovníka ukončit vysílání Pelikán odmítl s tím, že televizi neřídí sovětská armáda, ale československá vláda. Poté okupanti dorazili i do Besedy, kde vysílání násilně ukončili.
Obsazení v přímém přenosu Díky linkám pokračovalo vysílání ze Skautu s Olgou Čuříkovou a redaktory Jiřím Svejkovským a Petrem Krulem. Poté, co Sověti obsadili pracoviště spojů umístěné v Besedě, skončilo ale kolem jedenácté i toto vysílání a bylo vystřídáno signálem z Cukráku, odkud se přihlásili Vladimír Škutina a Vladimír Tosek. Krátce před polednem byli obklíčeni. Kameraman otočil kameru z okna na vstupní bránu, a diváci tak mohli v přímém přenosu vidět obsazení vysílače sovětskou pěchotou. Televize se poprvé odmlčela, ne však na dlouho. Televizní pracovníci přemýšleli, jak po obsazení všech studií pokračovat dál. Už odpoledne se díky televizním technikům mohlo začít vysílat z improvizovaného studia v kanceláři Tesly Hloubětín. A tak se na obrazovkách znovu objevili Kamila Moučková, Jiří Svejkovský a Petr Krul. V dalších dnech technici a pracovníci spojů vybudovali několik dalších provizorních pracovišť. Potřebné zařízení převáželi po Praze doslova před hlavněmi tanků a samopalů. Redaktoři se svými hosty k divákům promlouvali střídavě z nedokončeného hotelu na Petřinách, z Výzkumného ústavu sdělovací techniky, z rozestavěného areálu televize na Kavčích horách i z její administrativní budovy na Zahradním Městě. O život šlo televizním kameramanům, kteří při natáčení po Praze museli neustále unikat pozornosti okupantů. Vyvolané a střižené záběry se následně vozily do Vídně, kde je odvysílala rakouská televize, díky níž se svět dozvěděl pravdu o prvních hodinách okupace.
Těžký terén zachránila Kleť Zvláštní situace se odehrála na vysílači Kleť, kde bylo televizní studio zřízeno kvůli velkému pokrytí jižních Čech a části Rakouska. Navíc byl pod dohledem československých vojáků. Protože se vysílač nacházel na těžko dostupném vrcholu, mohla si televizní osádka dovolit ignorovat výzvy okupantů.
Ovšem až do chvíle, kdy okupanti střelbou zpustošili vysílač Krašov. Technici se z Kleti vrátili do Prahy a redaktoři přešli na čas do Rakouska. Za to byli později pronásledováni StB. Už den po návratu představitelů strany a státu z Moskvy vydala vláda pokyn ukončit provizorní vysílání. Obrazovky se znovu rozzářily až 4. září večer. V následujících dvaceti letech bylo protiokupační vysílání oficiálně zapomenuto. Propaganda, na které se podílela sama Československá televize, tvrdila, že televize vysílala nelegálně a že studia, odkud se vysílalo, byla na „kontrarevoluční“ činnost dávno velmi dobře připravena.
