Premiéra České baletní symfonie vedle sebe postavila choreografie, jejichž autoři se nacházejí v rozdílném postavení a bodě své umělecké kariéry. Jiří Kylián je ve světě tance pojmem, Petr Zuska (šéf baletu ND) získal řadu významných ocenění a choreografie Zuzany Šimákové a Tomáše Rychetského (oba tanečníci baletu ND) se poprvé dostávají na první scénu v rámci jejího stálého repertoáru.
Paralelní světy
Petr Zuska (1968) přenesl do Prahy opus, jenž před třemi lety nastudoval v Brně. Jeho název vychází z iniciál skladatelů, které Zuska ve své choreografii cituje - Dvořáka, Martinů, Janáčka. Za stroze znějícím názvem D. M. J. 1953-1977 se skrývá metaforické zobrazení dvou paralelních světů - toho, který reálně vnímáme, a světa, do něhož vstupujeme ve svých představách a snech a který se zároveň také může stát skutečností. Přichází mladík s červenou kytkou, pokládá ji na velkou kostku -náhrobek, černá opona jde nahoru a spolu s ní se otevírá prostor, který jen tušíme v mysli. Zdá se, že jsme vzdáleni, a přitom jsme mu nablízku - stále je na dosah osudný dotek smrti (letopočet v názvu je nápis na náhrobku dívky, která zemřela mladá). Muži sedí na černých podstavcích a drží své partnerky za ruce -ty otočené čelem k horizontu kráčí na místě a směřují k věčnosti. Bílé kostýmy kontrastují s černými stupni - na nich se tančí, tanečnice na nich zůstávají zavěšeny a vyvolají dojem oživlého náhrobního reliéfu; černé podstavce se přenášejí, padají, podpírají. Působivý scénický design pojatý v kontrastech barev černé a bílé spolu s průniky světel dotvářejí magickou atmosféru. V Zuskově pohybové kompozici se nacházejí velmi silné momenty, kdy nejde o velké taneční variace, ale o gesto, postoj, zastavení - a ta jsou až mrazivá... Jestliže Zuska vkládá do své práce mnoho prožitků, Tomáš Rychetský (1978) zůstává odpojen nejen od nich, ale nakonec i od Janáčkovy skladby samé. Zaměřuje se na výtvarnou artikulaci pohybu - těla tří tanečnic jsou objekty, které zasazuje do bílých obdélníků. Opět hra černobílého kontrastu. Jedna z tanečnic tančí své sólo, kde se často opakují některé pohybové sekvence - marně se snaží najít východisko z neúprosného stereotypu. Pozornost na sebe strhává dvojice tanečnic, jejichž těla vytvářejí abstraktně laděné kompozice, kdy interpretky vnímáme jako stín pohrávající si s rekvizitou. V Rychetského Nevyřčeném tichu se bohatě modelovaný pohyb rýsuje v jasných, přímých liniích, probíhajících s neměnnou intenzitou.
Trampolíny akcelerují mužské akce
Zuzana Šimáková (1979) se pokusila vystavět svou choreografii 6/2 člověka v humorném duchu. Její záměr jí však ne zcela vyšel - šest mužů představuje šest různých charakterů, z nichž každý odkrývá svou „úchylku“. Šimáková používá malé trampolíny, které akcelerují mužské akce. Nedostatečně však vystihla rozdíly povah, některé ve své nevýraznosti splývají, a proto mnohá místa v její, jinak tanečně nápadité, kompozici vyzněla rozpačitě. V závěru se pak na jeviště ND vrací Sinfonietta Jiřího Kyliána (1947). Janáčkova partitura dala vzniknout Kyliánovu zásadnímu dílu již v roce 1978. Struktura Sinfonietty je kresebně jednoduchá, čistá v liniích a krocích. Vyžaduje dokonalou souhru tanečníků a jejich fyzickou připravenost. Každý pohyb potřebuje přesné provedení a vyznění. Pokud se nepodaří podchytit přechody mezi vazbami a rychlý tep Kyliánova tance, zvláště náročných duetů, zůstávají hluchá místa. A těch bylo při druhém obsazení až příliš mnoho. Česká baletní symfonie představuje díla tvůrců, kteří se v mnohém liší, ale jedno mají společné - v jejich tanci se odráží široká škála možností tanečního vyjadřování, kdy tělo je jedinečným nástrojem.
HODNOCENÍ LN *** Česká baletní symfonie D. M. J. 1953-1977 Nevyřčené ticho 6/2 člověka Sinfonietta Choreografie: Petr Zuska Tomáš Rychetský, Zuzana Šimáková, Jiří Kylián Národní divadlo, premiéra 20. 9.
