V době vydání své klíčové knihy byl nizozemský autor Willem Frederik Hermans vzýván i proklínán. Dnes je klasikem, jehož dílo je však ve světě téměř neznámé. Český překlad právě vychází. Jak se může provokativní kniha o protinacistickém odboji jevit dnešnímu čtenáři?
Holandsko sevřené prvními dny války. Do trafiky poblíž výkladů, kde děvky lákají zákazníky klepáním na sklo, vtrhne důstojník Dorbeck a požádá trafikanta o vyvolání fotografií. Temná komora je mu k dispozici. A oba muži jsou si velmi podobní. Bylo to takhle anebo možná ne tak úplně? Ďábelská otázka, kterou si začnete klást, sotva se vynoříte z maelströmu děje, do kterého vás úvodní scény katapultují. Scénou s důstojníkem totiž právě začínají neuvěřitelné eskapády románu Temná komora Damoklova Nizozemce Willema Frederika Hermanse (1921 - 1995).
Hrdinou či spíše antihrdinou příběhu je trafikant Osewoudt, bledolící nicka s hroznou rodinou, který má dokonce půl centimetru pod vojenskou míru. Odkopnut spolužáky a vysmíván ulicí, najde záchranu v judu. To se mu ovšem velice hodí neboť podle instrukcí svého dvojníka Dorbecka, nyní šéfa podzemí, začíná zabíjet kolaboranty.
Snad každý český čtenář jistého věku má vleptanou až averzi vůči „protiválečné literatuře“. Sám proti své vůli odkojen Drdou i Fadějevem, s úžasem zjišťuju, že se od téhle knížky nedokážu odtrhnout. Ano, je to napínák, věta táhne větu, z jedné akce se propadáte do druhé, zabíjení i sex vyvolává hrůzu, napětí, úlevu, tak, jak to v thrilleru bývá, k čertu, co tu ale ještě je?
Možná, že tu naopak něco schází. V knize, vydané roku 1958, jsou totiž Osewoudt i jeho bojoví druzi a družky líčeni naprosto bez ideologie. Kdesi ve světě je Stalin a Hitler, řádí rasové a třídní teorie, ismy a politické strany, ale tihle lidé se objímají v temných pokojících, zabíjejí na povel, klepou se hrůzou a jsou mláceni v kriminálech, jaksi sami za sebe. Ne za stranickou buňku, vizi lepšího člověčenstva a tak dál. Je tohle snad pro Středoevropana vzdálená, holandská věc? Byl Holanďan uvyklý dýchat svobodu, nesvíjel se mezi Němcem a Rusem jako Balt, Polák, Slovák, Čech? Dost možná. „Co nechci, je, aby mě někdo využíval, nechci dělat, co mi říká někdo jiný. My jsme po Němcích nic nechtěli. Proto je třeba je zničit. To je prosté jak facka,“ říká odbojářka Marianne.
Vlčí oči Pokud by Osewoudt, nelítostně zabíjející i pouhé svědky, bojoval za svou svobodu s přirozeností zvířete bránícího teritorium, snad by přece jen zůstal hrdinou, jakkoli problematickým. Jenže spisovatel Hermans je zřejmě opravdu kruťák, jehož člověk „žije v sadistickém universu“. Jiní slepě naslouchali příkazům strany, Osewoudt se vydal příkazům důstojníka Dorbecka. Jedná jako robot, život i smrt jsou závislé na tajemných příkazech. To vše v černé komedii, kde si Osewoudt kvůli maskování mění s teologem Moorlagem brýle a téměř před zraky gestapa se motají po ulici, protože teď už nevidí ani jeden. Panuje tu amatérismus a chaos, složitá zařízení na ochranu podzemních dílen v rozhodnou chvíli nefungují, spolubojovníci umírají jeden po druhém, gestapo a domácí udavači vybírají úkryty, mučí Židy, střílejí odbojáře, chybí potraviny, spásonosné dokumenty, voda v grachtech hnije, jen děvky pořád klepou zevnitř na sklo výloh. Osewoudt se miluje s Marianne, je zatčen, dlouhé měsíce vězněn a po krkolomném útěku se za ní v ženských šatech vydává do porodnice. To, co zažije tam, ho donutí k dalšímu útěku, lemovanému ovšem mrtvolami, zem s postupujícími armádami Spojenců mění své dosavadní obrysy.
A zase ho zavřou. Tentokrát Holanďané. Octne se na smetišti války, v base plné nacistů a kolaborantů. „Člověk žije ve světě bez svobody, dobra a pravdy. Brzy se to bude učit už na obecné škole! Válka je jen malá ukázka světa, co teprve přijde!“ sdělí mu mladičký holandský esesák s „ vlčíma očima“. Teď je Osewoudt vyšetřován ze zločinů proti vlasti. Jeho známí jsou po smrti, nebo snad ještě někde v koncentrácích. Dorbeck, který jediný může osvětlit jeho minulost, není k nalezení. Vyšetřovatelé po něm usilovně pátrají. A tady se Středoevropan znovu zarazí. Jakže? To jim nestačilo podezření? To ho neumlátili, nedostal provaz nebo doživotí? Jsme ale v Holandsku. Takže pečlivé výslechy Osewoudta neustávají, pátrání po fantomatickém Dorbeckovi pokračuje i v masových hrobech a kniha zde vlastně znovu začíná.
V nadšené recenzi Milan Kundera konstatuje, že po francouzském vydání nevyšla o knize ani řádka. V Holandsku je dnes Hermans uctíván jako klasik, v době vydání jeho knihy ale provázely skandály. Za román Pravdu mám vždycky já (1951), byl dokonce souzen. Ani dnes nepatří k populárním autorům, jeho knihy zůstávají četbou jen pro někoho. Mimo Holandsko, také kvůli dědickým sporům, vychází jeho hlavní dílo sporadicky teprve poslední dobou. V češtině už je to v pořádku, především díky vynikajícímu překladu Magdy de Bruin Hüblové.
W. F. Hermans: Temná komora Damoklova
Doslov Milan Kundera Host, 2010, 350 str.
