PRAHA Na počátku byl záměr dát na komorní scéně Národního divadla výraznější příležitost pěvkyni Soně Červené. Po návratu z ciziny, kde působila od roku 1958, pro ni několik tuzemských autorů napsalo různé skladby, zejména melodramy. Mezi nimi byl i Aleš Březina. Společně pak hledali silný ženský osud, který by stál za hudební a dramatické zpracování a bylo ho zároveň možné „ušít“ Červené na míru. Výsledkem je ojedinělý projekt opery-procesu. „Nepovažuji tuto operu za svou trofej,“ prohlásila pěvkyně. „Se mnou to nemá nic společného, jen mohu snad být trochu pyšná, že jsem byla u zrodu díla. Jsem pokorná a odevzdaná, plná obdivu k Miladě Horákové.“ Soňa Červená dostala úlohu jakési průvodkyně a komentátorky (part je mluvený i zpívaný). Jejím partnerem v tomto úkolu je druhý sólista, kontratenorista Jan Mikušek. Tak jako ostatní zpěváci se však během inscenace proměňuje v různé aktéry procesu, protože opera nemá hlavní a vedlejší postavy, jejich party střídavě naplňují všichni interpreti. V různých postavách a úkolech se uplatňují chlapci z Kühnova dětského sboru a dívčí komorní sbor Canti di Praga, všechny doprovází pro tuto příležitost složený soubor instrumentalistů o šesti nástrojích PurPur. O hudební nastudování se postaral dirigent Marko Ivanovič, režisérem je Jiří Nekvasil a autorem scény Daniel Dvořák.
Vyhnout se patosu a sentimentu Autoři nenapsali fiktivní příběh. Využili autentických textů, jež se bezprostředně vážou k přípravě a průběhu procesu, který se, jak známo, odehrál v předem připravené, téměř divadelní inscenaci ve dnech 31. května až 8. června 1950. Na jeho konci byly vyneseny pro dr. Miladu Horákovou a další odsouzené osobnosti nejvyšší tresty. Právě obludnost a absurdita vykonstruovaného soudního procesu, hysterie a primitivismus prokurátorů a dnes už těžko uvěřitelné okolnosti celé soudní mašinerie je tím, co - v kontrastu s důstojnou pokorou a morální silou Milady Horákové - opera chce ukázat.
„Sjednotili jsme se v tom, že Milada Horáková je sice středem dění, ale nestavíme prvoplánový oslavný paján o jejím hrdinství. Chtěli jsme na jejím osudu vykreslit portrét doby,“ říká před premiérou Aleš Březina (43). „Komorní forma vyhovuje také našemu záměru vyhnout se patosu. Některé texty jsou natolik silné, že by nesnesly velké jeviště, na něm bychom asi nutně sklouzli do sentimentu nebo kýče. Třeba text dopisu doktorky Horákové na rozloučenou, který psala jen několik hodin před popravou, jsme záměrně svěřili dětskému sboru.“ Dětské hlasy ostatně zpívají i party prokurátorů, v celé zrůdné absurditě více než výmluvné. „Dětem z Kühnova sboru jsem musel vysvětlovat, kdo byli komunisté a co vlastně se tehdy dělo, to mě potěšilo,“ říká Jiří Nekvasil (46). „Ale i dívky z Canti di Praga, které jsou starší, si neuměly poradit, když jsem po nich chtěl, aby tleskaly jako předsednictvo na sjezdu. Všechny velmi zasáhl dokument o procesu, který jsme jim promítli.“ Je možná příznačné, že se do nevšedního projektu pustil tým poměrně mladých, nedávnou historií nepříliš poznamenaných tvůrců. „Naši generaci možná ještě víc než konkrétní příběh sám zajímá jeho podstata, fakt, že člověk dokáže se ctí vzdorovat takovému zlu,“ podotýká dirigent Marko Ivanovič (32).
„Představuji nejčastěji světskou moc, chvíli jsem Klement Gottwald, chvíli vyšetřovatel, ale podobně jako Soňa i já střídám postavy,“ vysvětluje sólista Jan Mikušek (38). „Umožňuje nám to zachovat si určitý odstup, poukázat na některé zdánlivě okrajové detaily, a hlavně posunout celé téma do obecnější polohy a vyzdvihnout tím morální princip. Jde tu o soupeření dvou mocí - světské a té, kterou byla obdařena Milada Horáková. Ona proces sice tehdy prohrála, ale její morální vítězství se teď vrací v plné síle.“
Marko Ivanovič má pro operu označení „temný kabaret“ s uzavřenými čísly vyznačujícími se silnou groteskností. Libreto má čtrnáct částí, hudebně je Březina pojednal jako rozmanité celky, pro charakteristiku doby využil i různé „hrátky“ s dobovou terminologií a „ikonami“ onoho času. Například si pohrál s textem Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude a z jeho slov, typických pro patos socialistického realismu, náhodným složením sestavil text nový, ještě absurdnější.
Opera-proces Zítra se bude... kromě premiér tohoto týdne má do konce sezony naplánovaných pět repríz (14., 20. a 24. dubna a 6. a 13. května). Umělecký šéf opery ND Jiří Heřman však slibuje v případě diváckého zájmu další termíny na podzim. Zájem je zřejmý už nyní a lze jej předpokládat i z dalších míst a scén. Komorní hudební drama má sice scénu postavenou pro konkrétní prostor Divadla Kolowrat - Daniel Dvořák jej rozdělil polopropustnými zrcadly, takže i publikum bude účastníkem procesu -, přesto tvůrci předpokládají, že inscenace bude přenosná. Vznik inscenace dokumentuje režisérka Olga Sommerová.
