Mám trochu podivínský zvyk chodit se procházet brzy po ránu. Míval jsem psa, ten vždycky hrozně kňučel už kolem pátý šestý hodiny, poskakoval jako magor a tahal mě ven. Od tý doby mi to zůstalo.
Zjistil jsem, že mi taková ranní procházka dělá dobře, i když si ostatní myslí, že jsem praštěnej umělec, který má svoje manýry. Umělec tedy jsem, nebo se tak aspoň cítím. Toho času ovšem v kategorii těch neúspěšných. Přijel jsem dobýt Londýn. Zatím jsem se tu rozkoukával a poflakoval. Měl jsem teď špatný období, nikam jsem se neposouval. Byl jsem tu asi třetí měsíc, když jsem se nečekaně probral z letargie.
Většinou v rámci ranního výletu zabrousím k řece. Je to ona slavná Temže neboli Thames, o které jsem se dočetl v tolika detektivkách. O mlžném oparu, jenž se nad ní vznáší. Musím potvrdit, že literatura nelže. Na mě působí jako takový obří had, který spojuje Londýn s mořem, město moderní civilizace a pokroku s živlem přírody.
V místech, kde bydlím (dá se to nazvat periferie) je řeka široká asi 250 metrů a místo romantických nábřeží jsou po jejích stranách vybudované hráze na ochranu před zatopením. Výška přílivu tady dosahuje kolem šesti metrů. I kdyby bylo léto a ne chladný podzim, který právě nastupoval, nemohl bych se v ní vykoupat. Po celé délce naší oblasti se nenašlo jediný přístupový místo. Jediný, co jsem mohl mít s řekou do činění, bylo stát na hrázi a koukat dolů do jejích ne příliš čistých vod a přemýšlet.
To jsem taky dělal, pokuřoval a koukal dolů a už se chystal obrátit směr, protože mi začínala být zima. Všiml jsem si, že v dálce plave jakýsi předmět na vodě, něco světlého se tam pohupovalo, nejspíš utržená bójka. Nevěnoval jsem tomu pozornost, chtěl jsem jen dokouřit cigaretu a jít, ale jak se to přibližovalo, všiml jsem si, že se to hýbe, a jako bych dokonce zahlédl ruku, která se vztyčila a zase zmizela pod vodou. Zaostřil jsem a došlo mi, že věc, která se blíží po vodě, není žádná bójka ani kus utrženýho člunu, ale člověk.
Začal jsem panikařit, voda musela být hodně studená. I kdyby měl ten chudák sílu plavat, mohl každou chvíli podlehnout podchlazení. Utíkal jsem mu po hrázi naproti, voda v tuhle hodinu byla dost nízko, na výšku nás dělilo několik metrů.
Když se konečně, s pomocí bojovných temp, ocitl pode mnou, ukázalo se, že plavec Temží je starší žena. Nafouklá látka kolem ní byla asi noční košile.
Křičel jsem na ni a ona na mě, byla dost unavená, aby taky ne. Bědovala, že chce ven, a to co nejdřív. Pochopitelně, na jejím místě bych bědoval taky. Věděl jsem, že vrhnout se do vody za ní by nic nevyřešilo. Pocit blízkosti sice ledacos zmůže, dostat se ale z řeky zpátky na břeh by bylo bez šance.
Naštěstí jsem měl u sebe mobil, a tak jsem přivolal sanitku, parník a vrtulník a kdoví co ještě, ale zatím jsme tu byli sami a já musel najít způsob, jak ji udržet při životě.
Podařilo se jí přiblížit se hodně ke kraji a chytnout se kovovýho háku ve zdi. Nezbývalo než se spolehnout na slova. Chtěl jsem se jí zeptat, jak se do vody dostala, ale nebyl vhodný okamžik. Lehl jsem si na zem a hlavu svěsil dolů tak, abych na ni dobře viděl a ona na mě. Začal jsem jí vyprávět celý svůj život. Když už se zdálo, že to vzdává, křičel jsem jako smyslů zbavený. Popisoval jsem jí své obrazy a vše, co mám v hlavě, co chci jednou namalovat, v jakých barvách a jak velký. Řval jsem, hlasivky k prasknutí a celá překrvená hlava taky. Jako bych prostě uvěřil, že tu touhu se mnou sdílí, ona tu mou touhu po životě a já tu její, a dobře to dopadne.
Ležel jsem vyčerpaně, když nad náma kroužil vrtulník, a pak už jsem jen viděl, jak se paní v noční košili vznesla a zmizela vevnitř a zvuk vrtule se vzdaloval a vzdaloval, až utichl úplně. Zvedl jsem se a zamířil do města. Na ulicích už se začínali hemžit lidi a kolem mě zuřivě projížděla auta. Vydech’ jsem až v bistru u kafe. Měl jsem zvláštní pocit, jako bych se já sám znovu narodil. Najednou se mi strašně chtělo pracovat. Doufal jsem, že začnu ještě dnes. Co nejdřív, nejlépe hned.
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, neváhejte nás prosím kontaktovat na jan.muller@lidovky.cz
O autorovi| příběh Vladimíra Krocha napsala Eva Prchalová
