Kdyby Alexandr Solženicyn nenapsal nic jiného než Jeden den Ivana Děnisoviče, nebyl na světě zbytečně. Všechna další díla, sovětské samizdaty i pozdější vydání v exilu, rozvíjela to podstatné, co světu sdělil už v této povídce. Totiž: nejen to, že sovětské koncentrační tábory existují, ale také to, jak se v nich žije, jak člověk znamená míň než nic. Pro mladého českého čtenáře to v roce 1963 byl zážitek naprosto zásadní.
Počátkem šedesátých let se studenti těsně před maturitou naštěstí – pokud měli jen trochu osvícené češtináře – už přece jen leccos o světové literatuře dozvídali. Dokonce i o české směli vědět víc než jejich předchůdci před deseti lety. Přesto se ruská literatura tehdy vykládala především na dílech neoddiskutovatelných klasiků, jako jsou Čechov, Puškin, Dostojevskij nebo Gogol, a pak na životech a dílech klasiků socialistických typu Šolochova. Ovšem už s takovým Majakovským učebnice zacházely jen velmi opatrně. Kdo chtěl, našel si jistě i jiné autory, obecněji se však těm „problematickým“ hodiny literatury vyhýbaly.
Vzhledem k tomu, že ve zdejších poměrech vyrostlo shodou různých okolností poměrně mnoho skvělých rusistů, nemohly texty natolik zajímavé, jakým byla právě Solženicynova povídka, jejich pozornosti uniknout. To byl paradox oné totalitní doby: stejně tak, jako jsme byli krmeni socialistickým sentimentem a utopickým kýčem všeho druhu, ti vnímavější mohli ze stejného zdroje čerpat hodnoty zcela zásadní.
V časopisech, které měly už v první polovině šedesátých let možnost tisknout pozoruhodné texty, se pomalu a nenápadně uplatňovaly „objevy“ z východního bloku, především ze sovětské poezie a prózy. Také nakladatelství, nad jejichž jmény by dnes kdekdo ohrnul nos (Svět sovětů například), přijímala podněty překladatelů. Jen tak se mohli prosadit Solženicynové či Šukšinové. Epizoda uvolňujících se šedesátých let však trvala právě jen do konce dekády, po invazi spřátelených armád se zase vše nadlouho vrátilo o mnoho kroků zpátky.
Bylo mi šestnáct, celé prázdniny jsem prodávala knížky v Praze na Příkopech. Všechny vydělané peníze z brigády jsem tehdy utratila zpátky u tohoto pultu – v té době totiž vycházel Kundera, Škvorecký, Michal – a také Solženicyn. Když jsem poprvé četla příběh Ivana Děnisoviče Šuchova, vězně gulagu, muže, který dokázal přežít v nelidských podmínkách, můj pohled na svět se naprosto změnil. Náznaky, které jsme slýchali, ale v mládí moc nebrali na vědomí, se v tomto jediném krátkém dílku zhmotnily a personifikovaly. Hrdina měl jméno, byl věrohodný, přesvědčivý.
Ani na okamžik jsem nepochybovala, že šokující realita popisovaná v povídce odpovídá skutečnosti. Už jsem pak nikdy na Ivana Děnisoviče nezapomněla. Vyšly další knížky, další svědectví, byť, přiznejme si, neochotně a sporadicky vydávaná a dodnes jen neochotně přijímaná. Viděli jsme film Pokání, konečně směli své trpké osudy zveřejnit i naši autoři. Pecka či Stránský například. Poté co jsem si v šestnácti přečetla Jeden den Ivana Děnisoviče, nic už nebylo stejné. Hlavně ne iluze o lidském kabátě socialismu.
***
Jeden život Alexandra Isajeviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
(11. prosince 1918 - 3. srpna 2008)
Ruský disident, spisovatel, publicista. Po střední škole začal studovat na rostovské univerzitě. Po začátku války se přihlásil do armády a odešel bojovat na frontu. Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen. V trestních táborech strávil celkem osm let. Propuštěn byl v létě 1953, do roku 1956 žil ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska, kde pracoval jako učitel. Literárně debutoval v Novém miru v roce 1962 světoznámou novelou Jeden den Ivana Děnisoviče. V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů, dva roky nato mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, kterou si však nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země. Poté co v roce 1973 začalo na Západě vycházet jeho nejslavnější dílo Souostroví GULAG, byl v únoru 1974 zbaven občanství a vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. Do Ruska se vrátil v roce 1994. Zemřel v neděli v Moskvě.
Solženicyn o sobě, Rusku, Americe...
Při mém beznadějně zhoubném nádoru to byl přímo zázrak od Boha, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Život, který se ke mně vrátil, už vlastně nebyl v pravém slova smyslu můj, chápal jsem jej jako poslání. O roce 1953 v knize Trkalo se tele s dubem Jsem svým založením optimista a své vyhnanství nepovažuji za definitivní. Mám tušení, že se za několik let vrátím do Ruska. Jak k tomu dojde, co se vlastně změní, to opravdu nevím, ale i když si to lidi nedokážou představit, přesto se stávají zázraky. Po vypovězení ze Sovětského svazu, 1974 Je přece vidět, že Západ potřebuje Rusko technologicky zaostalé. To se programu Mezinárodního měnového fondu tak otrocky podřizujeme z nechápavosti? Nebo se vědomě poddáváme cizím úmyslům? Vláda se podřizuje omezujícímu a ničivému diktátu. Za to očekáváme další droboulinkou almužnu, či spíše půjčku na úrok. Celý okolní svět se na nás dívá a podivuje se, jak mohla taková ohromná síla tak naráz zeslábnout... Z knihy Rusko v troskách, 1999 Nesmiřitelné formy každého nacionalismu na světě jsou nemocí a chorobný nacionalismus je nebezpečný a škodlivý především pro vlastní národ. Nikoli však bezuzdnými zlostnými nadávkami, nýbrž přiváděním k rozumu a svědomí je ho možno a nutno proměňovat v nacionalismus budující a tvořivý, bez něhož ani jeden národ v historii své žití nezbudoval. O nacionalismu v době globalizace, 2000 Svět nikde nikdy neviděl takovou rychlou privatizaci. Svět nikdy nikde neviděl takové idioty. Rozdali naše Bohem dané zdroje rychlostí blesku – ropu, kovy, uhlí, výrobu. Stoprocentně Rusko okradli. Od samého začátku, z ničeho jsme vytvořili miliardáře, kteří pro Rusko neudělali nic. Kritika ruských oligarchů, 2002 Demokracie nestojí ani za měďák, jestliže ji zemi vnutíte pomocí bajonetů. Demokracie musí vznikat pomalu a postupně. O USA, které se snaží vnucovat demokracii jiným zemím, 2005
Rusko truchlí
„Chtěl zemřít v létě a zemřel v létě. Chtěl zemřít doma a zemřel doma. Řekla bych, že Alexandr měl obtížný, ale šťastný život.“ Solženicynova manželka Natálie „Jsme hrdi na to, že Alexandr Solženicyn byl naším současníkem a spoluobčanem. Zapamatujeme si ho jako silného a statečného člověka. Jeho spisovatelská i společenská činnost, celá jeho dlouhá a trnitá životní pouť pro nás zůstanou příkladem skutečného sebeobětování, nezištné služby lidem, vlasti, ideálům svobody, spravedlnosti a humanismu.“ Vladimir Putin, premiér „Odchod tohoto velkého muže, jednoho z největších myslitelů, spisovatelů a humanistů 20. století, je nenahraditelnou ztrátou pro Rusko i celý svět.“ Dmitrij Medveděv, prezident „Byl to muž s unikátním osudem, který byl jedním z prvních, kteří nahlas odsoudili nehumánní charakter stalinského režimu. Bojoval nejen za to, aby se Rusko zbavilo své totalitní minulosti, ale také aby mělo důstojnější budoucnost. Hodně mu dlužíme. Michail Gorbačov, první a poslední sovětský prezident
