* LN Když před dvaceti lety Ivan Blatný zemřel, byl jste pravděpodobně jedním z mála lidí, kterých se jeho smrt dotkla zcela osobně. Zkuste si ten den vybavit.
Blatný zemřel, když jsem se vracel autobusem z Monte Carla do Brna, špinavý, hladový a nevyspalý po třítýdenním čundrování po Francii. Rána to byla hlavně proto, že jsem se chtěl za Blatným vrátit a doříct všechno, co jsme nestihli při mé první návštěvě v říjnu 1989. Člověk v životě občas něco promešká anebo nestihne napravit nějakou chybu...
* LN Blatný žil dlouhá desetiletí v ústavu, dříve se tomu říkalo blázinec. Byl v klasickém smyslu slova duševně nemocný? Nebyly plodem jeho duševní vyšinutosti i jeho verše?
Rozhodně se dá říct, že Blatný byl dosti křehké duševní konstituce, a dá se věřit i některým paranoidním atakám, jímž musel ve svém životě čelit. Z povahy nemoci ovšem vyplývá, že většinu času v Anglii strávil v remisi - a z pohledu současného lékaře by byl schopen života mimo zdi blázince. O tom ostatně byl přesvědčen nejeden doktor už tehdy a zvláště v době, kdy byl v ipswichském St. Clement’s Hospital, se ho snažili z ústavu vystrnadit. Jak ovšem konstatují lékařské zprávy, Blatný byl „zkušený pacient“ a věděl, co má dělat, aby si status blázna udržel. Posledních pět let života ovšem už strávil v Edensoru, což byl soukromý domov důchodců se zvýšenou lékařskou péčí; žádný blázinec. A pokud jde o ty verše: ve sbírce Stará bydliště (1979) nic nenasvědčuje, že by šlo o texty vyšinutého muže. Až druhá „anglická“ kniha, Pomocná škola Bixley (1987), vzbudila takové dojmy a následně i rozsáhlou polemiku na dané téma. Já mohu říct, že existují důkazy, z nichž některé podává sám Blatný, že podoba knihy je výsledkem autorského záměru a že texty nejsou o nic víc „choré“ než třeba texty Walta Whitmana nebo mnohých surrealistů.
* LN Není Blatný příklad básníka, na němž je přitažlivější jeho lidský osud než vlastní dílo?
Blatný je ten šťastný případ, jehož poezie je poměrně lehce přístupná a srozumitelná, aniž by zároveň trpěla nějakými výraznými neduhy z pohledu odborné kritiků... Už před svou emigrací byl jako básník uznáván a milován zároveň. Nevšední osud, kterému ostatně nešel nikterak vědomě naproti, pomáhá udržet zájem o básníka do dnešních dnů a přivádí mu stále nové čtenáře.
* LN Před několika lety jste otiskl v jednom časopise dlouhý článek, který měl titulek „Blatného zabila sametové revoluce“. Jak jste to tehdy myslel?
Po listopadu 1989 se Blatný mohl vrátit „domů“ - a někteří lidé mu to také hned nabízeli, čímž v něm okamžitě probudili dlouhé roky dřímající paranoiu. Blatný se stal extrémně podezíravým, byl přesvědčen, že personál proti němu kuje pikle, odmítal jíst a fyzicky začal velmi rychle upadat. Zemřel už v srpnu 1990, dřív, než musel.
* LN Vaše kniha „Lucka, Maceška a já“ je historií vaší cesty za Blatným, ale také něčím, co se obvykle nazývá „hledání sebe sama“. Možná že psycholog by mohl pátrat po ztotožnění s Blatným, po jakési formě stěhování duší. Věříte ostatně v souvislosti s Blatným na stěhování duší?
Nevěřím na stěhování duší, ale věřím na možné prolnutí osudů, jak bych si možná dovolil nazvat tu alianci, k níž po roce 1986 mezi mnou a Blatným došlo. Román Lucka, Maceška a já je ale stylizace, která činí z Blatného-Macešky středobod a zlomový moment hrdinova života, což jej odlišuje ode mě. Blatný pro mě znamená hodně, ale nebyl a není v mém životě zdaleka to jediné. Ostatně román o Ivanu Blatném, na kterém teď pracuju a který bude skutečně o Blatném, nebude ani nostalgický, ani osudový. Myslím, že to bude intelektuálně rajcovní kniha, napsaná s vášní, ale také s odstupem.
***
ZTRACENÝ BÁSNÍK IVAN BLATNÝ (1919-1990)
Ve svých pětadvaceti letech byl považován za jednoho z nejnadějnějších českých básníků. Měl za sebou několik úspěšných básnických sbírek (Paní Jitřenka, Melancholické procházky), mezi jeho nejbližší přátele patřil Jiří Orten, literárním patronem mu byl Vítězslav Nezval. Pak na několik desetiletí zmizel z obzoru české literatury, stal se ztraceným básníkem. Narodil se v Brně v rodině prvorepublikového literáta Lva Blatného. Otec však roku 1930 zemřel, Ivan se stal v 11 letech sirotkem: ve třech letech mu zemřela i matka. Už během gymnázia byl redaktorem Studentského časopisu. Studoval Filozofickou fakultu v Brně obor čeština-němčina. Po roce 1945 vstoupil do KSČ. V roce 1948 byl vyslán místo „nespolehlivého“ Jana Čepa jako člen oficiální delegace Syndikátu československých spisovatelů do Londýna. 30. března v londýnském vysílání BBC oznámil, že se domů do Čech nevrátí. Život v exilu nesl velmi těžce, zhoršila se jeho psychická choroba, stihomam, obával se, že ho chce unést KGB. V roce 1954 byl trvale umístěn v psychiatrické léčebně s diagnózou paranoidní schizofrenie. Roku 1977 si zdravotní sestra Frances Meachamová všimla, že její pacient píše cosi neznámým jazykem. Poslala jeho tvorbu do Kanady Josefu Škvoreckému. Tím byl český básník Ivan Blatný znovu objeven. Roku 1989 ho navštívil Martin Reiner.
