Evropa i USA přitahují uzdu finančnímu sektoru, daňoví poplatníci se dostávají do pasti
Vroce 1928, krátce před svou smrtí a rok před strmým sešupem americké ekonomiky, pronesl Benjamin Strong, tehdy již čtrnáctým rokem šéf newyorské pobočky americké centrální banky, slavnou větu: „Dáme burze ještě jednou loknout whisky.“ Tím lokem byla míněna injekce, kterou měl v podobě úvěrové expanze obdržet americký finanční trh. V duchu praxe uplatňované po celá dvacátá léta v případě špatných zpráv z finančního trhu velké soukromé bankovní domy a ministerstvo financí „napumpovaly“ do ekonomiky peníze (používejme tento termín pro zjednodušení i při vědomí jeho nepřesnosti), aby kolísající obchodování znovu poslaly tam, kde ho chtěli všichni mít – tedy nahoru.
To, co nám v posledních dnech a týdnech předvádějí vrcholné instituce Evropské unie a Mezinárodní měnový fond za nikoliv překvapivého potlesku ze zámoří, je představením hraným ve stejných kulisách, akorát s herci převlečenými za jiné postavy.
Není jen shodou náhod, že ve stejný čas, kdy americký Senát posvěcuje přitažení uzdy finančnímu sektoru, vypouštějí vrcholní evropští hráči jeden balonek za druhým s cílem sondovat prostor pro realizaci téhož. Cílem není vyhlásit „trhům“ totální válku – z toho by ani jedna strana sporu nic nezískala. Jde o poziční souboj na téže straně barikády a do značné míry o hru před veřejností. Daňoví poplatníci se postupně dostávají do pasti, z níž velmi brzy nebude úniku. Evropská centrální banka bude moci skupovat dluhopisy (a brzy očekávejme první emise eurobondů); americké měnové autority už něco podobného provádějí, byť se tím rozhodně nechlubí.
Děje se tak proto, že prostředky v takové výši, jaká bude na sanaci letitého fiskálního avanturismu třeba, nepůjde získat, aniž by si toho daňoví poplatníci všimli a dali to hlasitě najevo. Někteří liberální ekonomové tvrdí, že vlastně neexistuje nic jako fiskální politika; buď jde o přesýpání prostředků z hromádky na hromádku bez relevantního výsledku, nebo o skutečnou tvorbu nových „peněz“ – a pak je to politika měnová. Něco takového nyní sledujeme. Na rozdíl od meziválečného světa, kdy se hrálo v kulisách zlatého krytí rozhodujících světových měn, je dnes situace technicky odlišnější. Už nepůjde o triviální tisk peněz s potenciálně rychlými a viditelnými důsledky a s obtížně maskovatelnou zodpovědností.
Kolik ho ještě zbývá?
Jestliže centrální banky skupují vládní dluhopisy, financují tak vládní hospodaření tam, kde to již z různých důvodů není ochoten nebo schopen dělat soukromý sektor. Otázkou ovšem je, z jakých prostředků se nákup těchto dluhopisů financuje, respektive v jaké bilanci se náklady na jejich nákup objeví. A zde spočívá klíčový problém a největší riziko celé operace. Nejde totiž o přesun existujících – byť papírových, nekrytých – peněz, ale čistě o účetní operaci, kdy prostředky vydané na nákup dluhopisů existují pouze jako dlužná částka na druhé straně rovnice. Těm, kteří technicky platí, tyto prostředky nikde nechybí, laicky řečeno. Vznikají tak „peníze“ nové. Jde o inflační opatření, jímž se má zbrzdit sklouzávání po deflační spirále.
To není operace, která by byla nějak novátorská – je desítky let známá a vyzkoušená. A předpověditelné jsou i její důsledky. Proto se urychleně přijímají zákazy některých spekulativních obchodů, proto se představitelé nejdůležitějších států Eurozóny snaží zabránit obchodníkům v „shortech“, tedy obchodech s potenciálně výraznými krátkodobými efekty. Finančníci totiž samozřejmě moc dobře vědí, jakým způsobem tato hodně vysoká hra zahýbe s cenou nejrůznějších aktiv, a udělají logicky vše pro to, aby na tom co nejvíc vydělali. Podobné příležitosti se totiž neopakují každý den. Politici chtějí tímto utažením opratí aspoň nějak mírnit viditelné ztráty – které ale stejně nastanou.
Z celé hry je nejzajímavější, že díky provázanosti finančních trhů stojí soukromé banky na stejné straně jako státní autority. Připravuje se mix nástrojů, jejichž cílem je zahladit stopy po dlouhodobém tragickém hospodaření – trocha zvýšení daní, trocha snížení výdajů, trocha inflace, trocha nové regulace, žádná systémová změna. Nic z toho samo o sobě nebude pro veřejnost likvidační. V součtu však všechno znamená velmi špatné vyhlídky – a to minimálně ve střednědobém horizontu – pro naši životní úroveň. Zodpovědnost prý mají „trhy“ a „toxická aktiva“; přijímaná opatření jsou prezentována jako záchrana před skutečnou katastrofou. Kolik kapitalismu nám ještě zbývá?
***
Připravuje se mix nástrojů, jejichž cílem je zahladit stopy po dlouhodobém tragickém hospodaření – trocha zvýšení daní, trocha snížení výdajů, trocha inflace, trocha nové regulace, žádná systémová změna
O autorovi| LADISLAV TAJOVSKÝ, pedagog na VŠE v Praze e-mail: hyvrys@post.cz
