Mnozí odvážlivci, když se octli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření stává se mírným.
Moje urputné vzezření způsobila sekačka, jejíž motor nechtěl mi naskočit. Usedl jsem na svůj špalek ve stínu ořešáku, hleděl kolem sebe a mé vzezření se mírnilo: jak je to tu krásné! Nabyv nové dobré vůle, vzal jsem kosu a posekal tedy tu lechu paní Vaculíkové, když jsem si byl předtím kolíky vyznačil stvoly divoké lilie. Potom jsem šel posekat škaredé travsko před bránou, vynechav statný kolotočník, neboť se chystá kvést. Také široce rozložený lopuch: neboť lopuch, jeden sám někde, je osobitý jedinec.
Pak jsem vzal motyku a ohrnul zemáky, které vyrostly pěkně. Vedrem obloha až černala. Kudy jsem chodil, šla se mnou kočka. Šli jsme se podívat na roub jabloně: chytl se. Také na kmeni višně se můj řez kůrou rozevřel, jak jsem určil. Ale ne všemu se daří: meřunka kvetla, plod žádný. Kočka, černá, motající se mi pod nohama, mi připomněla hryzce, jejichž působením se někde půda až boří pod nohama. Vzal jsem, co jsem jim přivezl, a do každé díry jsem nasypal zrní. Toto všecko je práce, která není vidět, proto musím dělat i něco zřetelnějšího.
Šel jsem k té sekačce. Škubl jsem startovací šňůrou, nic. Škubl jsem znovu, nic... Moje vzezření se jistě horšilo, i má řeč. Tu se za mnou ozvalo: „Ty chceš zřejmě nastartovat tento stroj!“ Byl to náš Ondráš, který tu pracuje na přestavbě bytu po paní Rohlenové, která umřela předloni. Motor naskočil, Ondráš odešel, paní Rohlenová využila chvíle a řekla: „Mundus vult decipi, pane Vaculíku, víte, co to je?“ - „Už ano, paní Rohlenová. Nullum crimen sine lege, cum grano salis.“ Paní Rohlenová se od svého devadesátého roku ráda vracela k latině, jíž neměla kde využít, protože režim jí zmařil studium i povolání, na něž se připravovala. Jak nám v tomto domě překážela, tak o něco více jsme si uvědomovali její těžký osud.
Rozjel jsem sekačku, vynechávaje kola kopretin, orlíček, a rozmýšlel jsem se i nad šťovíkem, k němuž mám z pastvy dobrý vztah. Pod schody skleníku zas respektuju vratič, protože kozy ho měly rády, na úchyt. A pořád se divím tomu, že já bezzemek mám vlastní trávu, keře, stromy. Starou břízu necháváme jejímu samorozpadu pro datly, jak to má ve staré zahradě být.
Pot zaléval mi oči, až se mi obloha zdála být černá. Šel jsem zas pod ořešák. A nadával jsem si oslů, že jsem si sem nevzal žádnou vodu, a paní R. hned k tomu měla poznámku: „Sub nostris fenestris fluit aquula...“ Šel jsem pro konev, nabral vody dešťové a šel zalét fazoli. Ta skutečně vzešla, ale byla požraná od slimáků. Zlostně jsem si umínil, že ji vyseju znovu a obsypu popelem: to jsem měl udělat, však to znám! Jaké to hloupé chyby se mi pořád dějí! Jen čas se nemýlí, jak jde dokola, a „z býčků jsou voli, jalovice jsou stelné a tentam je máj.“
Kočka mi připomněla hryzce, jejichž působením se někde půda až boří pod nohama. Vzal jsem, co jsem jim přivezl, a do každé díry jsem nasypal zrní. Toto všecko je práce, která není vidět, proto musím dělat i něco zřetelnějšího.
