Je nutné přestat si nalhávat, že tragická situace na českých silnicích je způsobována menšinou, kterou je možné potrestat nebo na ni preventivně působit. Problém je jiný - v tom, že většina řidičů vnímá dopravní prostředí jako místo, kde negativní činy provádějí „oni“, zatímco „já“ jsem řidičský vzor, a když už provedu nějaký přestupek, tak je „malý“ a „odůvodněný“, takže není důvod za něj být trestán.
Tato většina, jež páchá malé, opomíjené přestupky, se ale na smutné situaci na českých silnicích podílí neméně než ti, kteří jezdí stopadesátkou v obci v autě či na motorce a v lepším případě zabijí nebo zraní pouze sebe. Proto je nutné tvrdě postihovat právě tuto většinu, která páchá malé, zdánlivě nevinné přestupky. A inspirací může být dnes už klasická „teorie rozbitých oken“. S tou přišli v roce 1982 James Q. Wilson a George Kelling. Tvrdili, že zločin je produktem jednotlivých zločinců a situačních podmínek veřejného nepořádku.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Zjednodušeně řečeno, většina z těch, kdo páchají velké trestné činy, buď začínala s malými přestupky, a co víc, stále je páchá, přičemž k vyšší kriminalitě přispívá prostředí. Proto je nutné soustředit se na zlepšení kvality sociálního prostředí („zasklít rozbitá okna“) a zároveň tvrdě postihovat přestupky (třeba močení na veřejnosti).
Tato teorie byla úspěšně aplikována v řadě amerických měst, například v New Yorku. Má své zastánce i kritiky. Ti druzí sice oceňují, že se zlepšila bezpečnost, ale současně vytýkají policii tvrdý přístup, až šikanu.
Auto rozebrané za dva dny
To, co se odehrává na silnicích v Česku, nápadně připomíná anarchické prostředí newyorského Bronxu a dalších měst z osmdesátých let minulého století. „Vnímání veřejného nepořádku a rozkladu pak snižuje inhibici vůči dalším ničivým nebo kriminálním činům u těch, kteří nejsou běžně zločinci,“ napsal významný sociální psycholog Philip Zimbardo. Ten tuto větu prokázal mimo jiné i experimentem, kdy umístil jedno vozidlo bez značek a s pootevřenou střechou („spouštěcí stimul“) do Bronxu a druhé do upravené středostavovské čtvrti v Palo Alto v Kalifornii a natáčel, co se bude dít. Auto v Bronxu bylo rozebráno během 48 hodin, zatímco v Palo Alto přežilo bez škrábance. Experimenty ukazují, že důležité je, jak člověk vnímá prostředí, ve kterém se pohybuje. Čeští řidiči mají obecně pocit, že je vymahatelnost práva velice nízká, tedy že lidé, kteří páchají přestupky (každý samozřejmě ze skupiny „oni“ automaticky vyjímá sebe), jsou nepostižitelní. Z toho vyplývá pocit, že když „oni“ páchají přestupky, já mohu také a sloveso „moci“ se postupně přeměňuje na „právo tak učinit“. Tato situace se dá přirovnat k vybydlené čtvrti plné rozbitých oken a zdí s graffiti. V takovém prostředí se i „normální“ a jinak veskrze „dobrý“ člověk začne chovat „nenormálně“ a „špatně“. Každý si může udělat jednoduchý test - jeďte maximální povolenou rychlostí, třeba 50 kilometrů v hodině, po čtyřproudé silnici. Kolik vás předjede vozidel a jakou rychlostí? Odpověď na první otázku zní - většina z těch, která jsou za vámi (pokud to není vyhlášený úsek, kde se permanentně měří). A na druhou - rychlostí poměrně nízkou, třeba 60, 65 kilometrů v hodině. Přitom ve chvíli, pokud by byli tito a další řidiči páchající relativně malé „přestupky“, razantně trestáni, došlo by k „zasklívání oken“, zkulturnění prostředí, v jehož důsledku by se celkově zklidnila situace na silnicích.
Země, kde je mnoho věcí „jako“
Příčinou dlouhodobých problémů není pouze pár bláznů na motorkách či v rychlých autech. Jde o obecnou neochotu respektovat pravidla. Žijeme v zemi, kde je mnoho věcí „jako“. Třeba značky omezení rychlosti na 30 či 40 kilometrů v hodině nejsou vesměs rozmisťovány proto, aby lidé jeli 30 či 40 kilometrů v hodině, ale aby jeli alespoň 60 (což v dubnu LN přiznal například starosta Nehvizd). Pak ale systém značek postrádá smysl. Stejné je to v případě zaparkování na chvilku „na blikačky“ na zákazu zastavení - tradiční to obrázek českých měst. Tolerování těchto „nevinných“ přestupků vysílá signál, že není nutné předpisy dodržovat, což může nabírat extrémních podob. Je jasné, že v dopravě hrají velkou roli i osobnostní rysy toho či onoho člověka, ale neméně velký vliv má prostředí. Je sice v pořádku chytat ty, kteří jedou 130 kilometrů v hodině v obci, ale mnohem účinnější by bylo tvrdě trestat ty, kteří jedou 55 na úseku, kde je povoleno 50 kilometrů v hodině, parkují na zákazu zastavení či na přechodech, telefonují atd. Ve chvíli, kdy bude prostředí pročištěno takto masově a zdola, nastane jeho zklidnění. Samozřejmě, tento přístup by zřejmě dočasně přinesl radikální nárůst administrativy spojené s vymáháním pokut atp., ale v důsledku by pomohl. Zvláště pokud by policie politiku „nulové tolerance“ vůči těm nejmenším přestupkům kombinovala s preventivními programy, které dělá doposud.
O autorovi| FRANTIŠEK ŠULC redaktor LN
