Ojedinělé setkání generací proběhne 29. dubna v pražské Retro Music Hall. Vystoupí tam společně Pavel Zajíček a Monika Načeva. Osobnosti českého undergroundu s LN kromě chystaného vystoupení hovořily o české dekadenci, osobním klášterním prostoru, holkách a vdolkách.
* LN Nedávno jste se vrátila z Anglie, kde prý připravujete novou desku. Je to pravda?
Monika Načeva: Ano, natáčela jsem ve městě York na hudební univerzitě. Tam začala vznikat moje nová deska, na níž se podílí anglický elektronický a zvukový experimentátor Tim Wright. Deska by měla vyjít ve stejném čase, kdy se bude konat velká výstava Dekadence now, která proběhne na podzim v pražském Rudolfinu.
* LN Jak se bude vaše šestá deska jmenovat a odlišovat od těch předchozích?
M. N.: Titul zatím nemám, pracovně tomu říkám podle názvu výstavy Dekadence now. Od předešlých se bude lišit tím, že poprvé nepoužiju poetiku Jáchyma Topola. Půl roku jsem vybírala ze staré poezie, nejvíc z české moderny předminulého století, na kterou jsem narazila přes výstavu V barvách chorobných / česká dekadence. Tu jsem vloni hudebně doprovázela v Bruselu a seznámila se tak s jejím kurátorem Ottou M. Urbanem, který mně řekl o připravované výstavě v Rudolfinu a znovu mě oslovil ke spolupráci. Tak mě napadlo udělat rovnou celou desku.
* LN Pro které básníky jste se nakonec rozhodla?
M. N.: Některé texty budou v angličtině, což je další změna. Jde například o ty, co napsal William Blake. Jinak Antonín Sova, Karel Hlaváček a pro mě objevená Irma Geislová, která byla za svého života nepochopená. Svědectví o její silné poezii se zachovalo jen díky Ivanu Slavíkovi, jenž vydal výběr z její literární pozůstalosti. Na všech těch objevených básních mě fascinuje, jak jsou navzdory uběhlému času pořád působivé a aktuální.
* LN Novou deskou tedy definitivně končí vaše spolupráce s Jáchymem Topolem?
M. N.: Nevím, jestli končí definitivně. Vždy jsem chtěla zpívat spíš silné texty básně než třeba o svých momentálních pocitech. A v tom mně Jáchymova poetika vyhovovala. Mám ráda i jeho povídky, romány, tak možná zase někdy...
* LN Na druhou stranu připravujete koncem dubna společný koncert s Pavlem Zajíčkem. Napadla vás oba někdy v minulosti taková možnost spolupráce?
Pavel Zajíček: Mě nikdy. Ale když se to vymyslelo, nebránil jsem se tomu. Těším se na ten koncert. I pro mě to bude změna. Mám rád, když se věci hýbou, mění jako v přírodě. Je jaro, pak léto, potom zas něco jiného a tak pořád dokola. M. N.: Mně ta spolupráce přijde přirozená. Myslím, že bude zajímavé, když vedle sebe zazní Jáchymova a Pavlova poetika, které jsou si dost blízké. Navíc se těším na spolupráci s kapelou. Doma teď poslouchám DG 307 a cítím podobnou atmosféru jako ze svých skladeb. Proto se na to propojení těším. P. Z.: Proto byl taky koncert nazván Prolínání. Měly by tam zaznít věci z našich starších repertoárů, které si vzájemně vypůjčíme, anebo budeme každý sám interpretovat své texty v nějaké návaznosti na toho druhého. Takové živé prolnutí, koncipované jako překvapení pro publikum i pro nás.
* LN Prolínáním zahajujete vaši dlouhodobou spolupráci?
P. Z.: Tím zahajujeme i končíme. Dubnový koncert bude jediný. M. N.: To se uvidí, zatím je to domluvené takto. Pavel ani já se ale něčemu dalšímu bránit nebudeme.
* LN Kdo teď chodí na koncerty DG 307?
P. Z.: V poslední době převážně mladí lidi, což je asi v pořádku. Hrát pořád dokola pro generaci pamětníků zavání nebezpečím určité nehybnosti, ustrnutí, vzniku takové té kamenné instituce.
* LN Pro vás spolupráce s generačně mladšími muzikanty není novinkou. Loni na podzim jste vystupoval s kapelou The Ritchie Success. Přináší vám to zdroj nějaké nové inspirace, energie?
P. Z.: Inspiraci buď člověk má, a pak je nejlepší, aby ji zúročil sám. Když ji nemá, vstoupí do nějaké generační vlny a skrze ni se identifikuje. Já s mladými lidmi problémy nemám. Mají ostrost vidění, někdy třeba naivního, ale jiného než moje generace. S kapelou Ritchie Success to bylo navíc příjemné i v tom, že ti kluci byli naprosto přirození, na nic si nehráli.
* LN Teď budete pro změnu koncertovat s Monikou Načevou, znamená to, že vás práce s mladšími hudebníky momentálně víc oslovuje a budete v tom pokračovat?
P. Z.: Nevím, život tak neplánuju, že bych si řekl - a teď hurá na mladé. Prostě je to změna a ta mně vyhovuje. Na druhou stranu, když se na práci těším, pak je mně jedno, zda na jevišti vedle mě stojí někdo starší nebo mladší. Těšit se je neskutečně zvláštní pocit. Vrací do dětství, opravdové vzrušující těšení totiž dospělí většinou úspěšně vygumovali z podvědomí.
* LN Moniko, vy jste ve své kariéře udělala rovněž zajímavý obrat. Na konci 90. let jste měla velký úspěch, třeba s deskou Nebe je rudý, a pak jste se od tohoto proudu odklonila, namísto možnosti získat ještě větší popularitu jste se svým způsobem stáhla. Proč?
M. N.: Mám prostě nějaké téma, které chci hudebně zpracovat, které mě zajímá a ovlivňuje. Proto k tomu hledám stejně naladěné muzikanty. Jestliže to pak má úspěch, je to bezva, ale abych v tom pokračovala dál kvůli popularitě, když už jsem to téma vyčerpala, to dělat nemůžu. Je pravda, že například po desce Možnosti tu sou mně dost lidí vyčítalo, že jsem ten proud opustila, ale já už cítila něco jiného.
* LN A co jste cítila?
M. N.: Jiný směr. Na muzice je úžasné, že vám otevírá emoce pro jiné prožitky. Jsou tu každodenní povinnosti a do toho se zjeví hudba se svou nekonečnou fantazií a člověk tím může objevovat stále něco nového. Když pak máte silný text a možnost ho zasazovat do takové muziky a obojí současně prožívat, je to štěstí. Proto je každá moje deska jiná, proto mě ta práce tak baví.
* LN Píšete si hudbu někdy sama?
M. N.: Sama ne, na jejím vzniku spolupracuji. Ale musí to vzejít ze mě. Na začátku musí být podnětný text, který už v sobě nese náladu, melodii. A pak začnu hledat ty správné muzikanty, aby ji zhmotnili a původní text mohl být zasazen jakoby do rámu nebo spíš do určitého prostředí.
* LN A vy? Oproti Monice texty i hudbu skládáte, jak to vzniká?
P. Z.: Mám rád ticho a to neříkám, abych působil nějak zajímavě. Pro mě je ticho velice důležité. Třeba tím, že hudbu v tichu slyším, z ticha se rodí i myšlenky, nápady. Hudba mě fascinuje už od raného dětství. Beru ji jako takový osobní klášterní prostor, kde sice platí osobní volba, kterou však nelze ničím předurčit. Prostě to tak jednou provždy je. Buď hudbu zaslechnete a ona ve vás zůstane, anebo proletí okolo ucha a může i burácet, ale zmizí, zapadne. Tak se to děje, každý ji vnímá jinak.
* LN A co oba posloucháte ze současné hudby?
M. N.: Je toho hodně. Nejraději poslouchám z vinylových desek, mají svůj specifický zvuk. Pouštím si doma starou i novou hudbu. Nejvíce inspirativní jsou pro mě například angličtí Coil, dále Psychic TV, Patti Smith, Hendrix, Beastie Boys, Green Velvet, The Future Sound of London, The Plastic People. Z těch nových asi DJ Krush, D-Styles, Jahcoozi a spousta turntablistů a muzikantů z dubstepu. Je toho opravdu moc, co mám ráda, a ze všech různých stylů. P. Z.: Já nemám nějakou hierarchii oblíbených stylů, skladeb či kapel. Hudbu nějak pravidelně programově neposlouchám, spíš jde o náhodné objevy. V záplavě muziky, která se dnes valí ze všech stran, prostě něco uslyším a zaujme mě to.
* LN Ze všech stran se v dnešní době valí i literatura, filmy, výtvarné objekty. Jak se v tom orientovat?
P. Z.: Proč se v tom orientovat? Důležitější je dokázat rozlišovat. Aby mě to dílo bavilo a taky mně něco dalo. Nemusím se každý večer přece dívat na nějaký banální film, ale třeba si číst pečlivě vybranou knížku. Často se vracím například k Ionescovým Střípkům deníku, Lodi bláznů od Sebastiana Branta, Shakespearovi. Nemluvě o Bibli. Nebo mně někdo dobrou literaturu, výstavu, inscenaci doporučí. Taky chodím na výstavy, do divadla a vždycky něco objevím, protože tam jdu za jménem nebo titulem, jež jsem si zase podle vlastních zálib i zkušeností vybral.
* LN Neunikají vám tím ale nová umělecká díla?
M. N.: Pokud se objeví něco nového a je to fakt dobré, tak se to k vám vždycky donese. Někdo to doporučí, uslyšíte o tom od známých. Na druhou stranu nové je dost relativní pojem. Když jsem se teď probírala tou starou poezií a našla si pro sebe přes sto let staré úžasné básně, které pořád oslovují, představují přece pro mě tu samou novinku jako čerstvě vydaná sbírka současného básníka. P. Z.: Přesně tak. Vezměte si třeba Cervantesova Dona Quijota v překladu z roku 1931 od Huga Kosterky s fantastickými ilustracemi Gustava Dorého. To je přece současná kniha a nikdy v minulosti jí taky nepřestala být. Mě prostě zajímají věci, kdy cítím, že ten autor je zrozen k jakési zvláštní vnitřní zběsilosti. Nezaměňovat s agresivitou. Zběsilosti, která otevírá oči, a on se tak dokáže dotknout něčeho syrového, opravdového, co je v každém z nás, co platí univerzálně. To mě osloví - ne formálnost, manýra anebo hra na dokonalost, z čehož ale vždy čiší prázdnota.
* LN Přesto kritici i někteří umělci o dnešní umělecké tvorbě říkají, že kvantita se projevuje na úkor kvality. Že mizí naléhavá a obsahově silná díla s nadčasovým oslovením a spíš se to vše rozmělňuje do lehce zaměnitelného průměru.
P. Z.: Protože se za něco takového považují, tak to musejí říkat. Pořád ale vznikají pozoruhodné věci. Teď čtu třeba skvělou knížku od Josefa Vondrušky Chlastej a modli se. Je to z prostředí 70. let, z útrob tehdejšího společenského molocha, a mám z toho husí kůži. Lze namítnout, že jsem tu dobu zažil, a proto vím, o čem je řeč. Ovšem autor to napsal tak strhujícím a pravdivým způsobem, že každý citlivý člověk, byť bez autentické zkušenosti, by měl z toho načerpat přinejmenším varovné poučení.
* LN Pavel Zajíček žil dlouhá léta na Západě, když byl komunistickým režimem přinucen opustit Československo. Dnes něco podobného naštěstí nehrozí, ale dokážete si představit, že byste žila někde jinde?
M. N.: O tom vůbec nepřemýšlím, že bych Českou republiku opustila. Můj manžel je sice Angličan, ale momentálně žijeme tady. Takže bych se tím začala zabývat až v okamžiku, kdy by ten odchod byl aktuální. Vyrůstala jsem tady, mám tu dobré kamarády, teď i svoje děti, je to zkrátka můj domov. Jinak to neprožívám. Snažím se žít co nejjednodušeji, čímž myslím osobní praktický život, abych na něj nemusela moc myslet. Mám svůj bohatý vnitřní svět, zajímá mě, co v něm můžu sama svobodně vypátrat, co dokážu cítit a jak myslím. Asi bych tak žila kdekoliv na světě, a tak se přemístěním někam jinam opravdu nezabývám. Jediné, co je pro mě důležité, je žít v přírodě. Proto jsme se odstěhovali z Prahy a bydlíme na venkově.
* LN A vaše zkušenost z emigrace?
P. Z.: Jestli očekáváte nějaké sociálněpsychologické rozbory Švédů nebo Američanů, tak jste na špatné adrese. O Americe ani mentalitě Američanů nevím nic, což platí i o Švédsku. Vždy jsem totiž žil jen v několika ulicích a to mně vrchovatě stačilo. Neboli žít, co cítím. Dělat, co mě baví. Ovšem když se člověk nezařadí, tak riskuje v totalitním i demokratickém státě. Za komunistů šlo o hubu kvůli jejich nesnášenlivé ideologii. V exilu byla často existenční mizerie.
* LN Proč jste se v roce 1995 znovu nastálo vrátil?
P. Z.: Říkám tomu přiznání světa. Neboli kamkoliv člověk odjede, tak je to pořád cizí. Pozná se to na různých věcech, třeba nový jazyk nikdy dokonale nezvládnete, prozradí vás například i nepatrný přízvuk... Uvědomíte si, že ten mateřský prs někde skutečně visí. No a režim, kvůli kterému jsem odjel, už tady nebyl, tak jsem se vrátil.
* LN Celou dobu se bavíme o hudbě, poezii, literatuře. Co pro vás znamená anebo co si představujete pod pojmem umění?
M. N.: Umět zachytit pravdu svým vlastním objevným způsobem, inspirovaným silným vnitřním zážitkem, a pak to poslat dál do světa. Myslím, že nejsilnější umění většinou vylézá z hluboké temnoty, ale snad i proto je krásné. Inspiruje mě dotýkat se takových nálad. P. Z.: Ty dotyky vyvolávají vnitřní euforii, naplnění. Ale nějakou výjimečnost bych z toho zase nedělal. Každý žije podle svých představ. Jak se říká, někdo má rád holky, druhý zase vdolky. Já ke své velké radosti dělám to, co dělám. A tím to končí.
***
Kamkoliv člověk odjede, tak je to pořád cizí. Pozná se to na různých věcech, třeba nový jazyk nikdy dokonale nezvládnete, prozradí vás například i nepatrný přízvuk... Uvědomíte si, že ten mateřský prs někde skutečně visí.
Snažím se žít co nejjednodušeji, čímž myslím osobní praktický život, abych na něj nemusela moc myslet. Mám svůj bohatý vnitřní svět, zajímá mě, co v něm můžu sama svobodně vypátrat, co dokážu cítit.
