Prezidentův projev ke státnímu svátku se rozpadá na dvě části. Ta první spočívá ve stvrzení toho, že má smysl si připomínat vznik našeho státu, protože má smysl ten stát samotný. Připomenutí, že žijeme i delší příběh, než je naše každodennost, a že náš stát pro nás představuje nezaměnitelnou myšlenku, zkušenost i zakotvení, to od prezidenta může přijmout i ten, kdo s ním jinak nesouhlasí. Václav Klaus ví, že pro svou roli na mezinárodní scéně musí mít osobní téma. Ať už to byla ekonomická transformace, kritika převládajícího modelu evropské integrace nebo doktrína globálního oteplování, nešlo nikdy jen o věcnou podstatu a relevanci z hlediska zájmů ČR, ale stejně tak o nástroj Klausova osobního marketingu. Byla to témata zvolená dobře přinejmenším v tom smyslu, že ať už s Klausem frekventanti globálních summitů a konferencí souhlasili, nebo ne, rozhodně si ho s nikým nespletli.
V druhé části svého včerejšího projevu prezident nastolil to, co se zřejmě stane jeho novým tématem: hrozbu globální světové vlády. Je zatím v testovacím stadiu, a tak nevíme, co Klaus přesně myslí. Konkrétní snahy, jež jsou patrné třeba v logice boje s klimatickými změnami či ve snaze institucionalizovat skupinu G20? Anebo se snad chce postavit po bok těch, kterým nedává spát tajemství Bilderbergské skupiny, Trilaterální komise, Davoského fóra (kterým ostatně nepohrdne ani řečník sám) a podobně? Tato nesourodá a dosti pomatená skupina totiž pojem světové vlády skloňuje nejposedleji. Sledované elity ovšem nyní těžko popadají dech, a pokud se jim nakrásně rodí v hlavách myšlenka, že právě teď je vhodná chvíle uskutečnit světovládný manévr, mají plné ruce práce se situací, jíž nepanují. Vyhlídky nového Klausova tématu hodnotíme střízlivě.
Ale jistě bude o čem mluvit.
***
V druhé části svého včerejšího projevu prezident nastolil to, co se zřejmě stane jeho novým tématem
