LIMA Z úrovně moře v peruánské metropoli Limě překonáváme výrazný výškový rozdíl – téměř 3500 metrů. Město Cuzco, tehdejší centrum incké říše, leží v Andách, jejichž nejvyšší vrcholky, jak je z letadla vidět, jsou pokryty sněhem. Pozor, může se vám špatně dýchat a bolet vás hlava, varovali nás několikrát na možnost výskytu takzvané výškové nemoci. A když vystupujeme z letadla, už tu změnu podnebí začínáme cítit – namísto 24 stupňů jen něco přes deset.
Cuzco samo o sobě stojí za návštěvu, ale většina turistů sem míří kvůli zcela jinému lákadlu – nedalekému „novému sedmému divu světa“, Machu Picchu. K záhadné památce ležící v horách jezdí čím dál více turistů. Někteří se k ní vydávají s batůžkem na zádech po cestě Inků, která trvá něco přes čtyři dny, stále více lidí ale dává přednost dopravě vlakem. Ten jezdí z Cuzka třikrát denně a podle toho, kolik si zaplatíte, může být obyčejný, nebo luxusní, ale dražší orient express. Do něho nasedáme spolu s českým prezidentem, který je v Peru na státní návštěvě.
Do vlaku se nastupuje za zvuku tradiční andské hudby a tanců. Samozřejmě se podává místní alkoholický nápoj Pisco Sour. Vzhledem k tomu, jak těžko se nám dýchá, ale rychle usedáme a spíše si objednáváme čaj z koky, který podle místních reakce těla na velký výškový rozdíl tlumí. A funguje to. Ve vlaku se starají i o zábavu, hraje zde hudba, dá se tančit. Cesta je dlouhá více než 90 kilometrů, jede se ale přes tři hodiny. K Machu Picchu se totiž musí zase o více než tisíc metrů klesnout a vlak se postupně spouští sem tam po vrstevnicích. Britské turisty zajímá Lisabon I Václav Klaus se rozhodl nesedět jen na místě a prozkoumat zákoutí vagonů. Jeho návštěva ale nezůstala bez povšimnutí. „Co Lisabonská smlouva?“ zašumělo mezi cizinci v „tanečním“ vagonu, když si prezidenta všimli. Ten se jich ihned vyptává, odkud jsou, a zjišťuje, že z Británie. Následuje asi pětiminutové cvakání fotoaparátů.
Při cestě vlakem míjíme tradiční andské vesnice, pasoucí se zvířata, babičky i děti v tradičních barevných pletených oblečcích, ženy s dlouhými černými copy. Krátce po poledni vlak zastavuje. Hustě prší, a tak začínáme být zklamaní, že se výlet nezdaří. Deště ihned využívají místní obchodníci s pláštěnkovými ponči – kupují si je všichni včetně prezidenta. Těsně k Machu Picchu se dá dojít pěšky, je to necelých deset kilometrů, my ale jedeme autobusem, vzhledem k tomu, že nemáme příliš času. Stoupáme křivolakými silnicemi, a když se před námi otevírá výhled na vrcholky hor a zbytky staveb postavených Inky, je to opravdu magický pohled.
Na prohlídku si vybíráme průvodce Carlose a také takzvanou těžší trasu, která začíná ostrým výšlapem na nejvyšší místo, odkud je vše krásně vidět. Posvátná pevnost Inků leží ve výšce 2360 metrů nad mořem a jmenuje se stejně jako nedaleká hora – Machu Picchu (Velká hora). Obrovský komplex s pozůstatky chrámů, paláců, teras a zahrad byl postaven někdy kolem roku 1450. Asi sto let po vzniku ale bylo místo náhle opuštěno. K čemu sloužilo? Nad tím si dodnes lámou hlavu desítky archeologů. Teorií je několik. Když kamenné stavby v roce 1911 objevil Američan Hiram Bingham, tvrdil, že by mohlo jít o město – tak pro 300 rodin a asi deset tisíc obyvatel. Bingham zde ale nikde nenašel žádné pozůstatky nástrojů, které by se ve městech používaly, ale zbytky kuchyní, záchodů a koupelen v domech. Ke stavbám se archeolog musel za pomoci asi stovky lidí doslova proklestit, říká nám průvodce Carlos. Všude byl les a křoviny. Domy byly objeveny bez střech - další záhada.
Jde o posvátné poutní místo?
Šplháme po kamenitých cestách. „Vidím, že jste v dobré kondici, ale opatrně,“ varuje nás Carlos. Nahoře těžce oddechujeme, pohled, který se nám naskytl, ale stojí za to. Navíc je zajímavě umocněný malými postavičkami v barevných pláštěnkách, které se mezi kamennými stavbami pohybují. Za chvíli vychází sluníčko a my usedáme na jedny z ruin, kolem nás se procházejí lamy, které tu žijí a spásají trávu.
Archeolog Bingham na Machu Picchu objevil i desítky mumií ověšených šperky, ve schoulené pozici, takže varianta druhá – šlo o posvátné či poutní místo. „Třeba to někdy někdo objasní,“ směje se Carlos. Po asi třech hodinách odjíždíme a je vidět, že nás toto místo „chytlo“ všechny stejně. Nemluvíme o ničem jiném a většina má zcela vybité fotoaparáty a kamery.
O autorovi| Tereza Šupová, zvláštní zpravodajka LN v Peru
