Nou! Nou many chýr!“ přidušeně říká chlápek s ledvinkou a zas ode mě úplně odskočí. Honím ho po Piazza Bra už skoro deset minut, dva umaštěné lístky na koncert Ennia Morriconeho v starořímské aréně ve Veroně, předražené o sto procent, byly v té době už dávno v bezpečí, zbývalo prostě jen předat překupníkovi dvě stě eur a stihnout ještě před koncertem večeři. Jenže platba na černém trhu se ukazuje jako nejtěžší část akce, která začala minulou středu slovy „Hele, v sobotu diriguje Morricone ve Veroně, nepojedeme tam?“ (počítám i čtyřhodinovou zácpu u Mnichova a hořící auto), protože ten chlap prachy, zdá se, nechce.
Zastaví se. „Sí chim?“ sykne a ukazuje na chlapa v pruhované košili, který se ostentativně dívá jinam. „Chýs luks lajk polís, policia.“ – „No jasně,“ říkám s převahou člověka, který je na pouliční podvody odborník (koneckonců, tykám si s Pepou Klímou a jednou v životě jsem dokonce mluvil s Jankem Kroupou – ptal se mě, jestli se do Volva vejdou tři dětské sedačky), „je to nějakej tvůj kámoš, kterej mě má vystrašit, ale proč, to fakt nevím, chceš mě zatáhnout do průjezdu a okrást?“ – „Kámoč?“ – „Amico.“ Něco ho napadne, otře si zpocené čelo a vrhne na mě zářivý úsměv. „Amici!“ ukazuje na mě a na sebe, „Come amici, uno caffé!“ vrhá se k zahrádce kavárny, co je hned vedle, sedá si ke stolu a volá na číšníka „Caffé per me e (významně, nahlas) MIO AMICO!“ Chlap v pruhované košili si ostentativně sedá k vedlejšímu stolku, dívá se jinam tak usilovně, až ho musí bolet za krkem. Můj překupník mi přátelsky položí ruku na ruku, vřele se mi zadívá do očí a pronese italsky nějakou dlouhou větu, pak sykne „Spík lajk wí frend.“ Pruhovaný se stále dívá jinam, překupník si otírá čelo kapesníkem. Samozřejmě umím něco italsky, nejsem úplný idiot, vřele pronesu „Va, pensiero, sull’ali dorate,“ (Nabucco, Sbor Židů, třetí dějství), a aby to nebylo moc krátké, dodám s chlapáckým pokrčením ramen ,,cosi picola e fragile“ (Drupi). Vytřeští na mě oči, ale ustojí to. Něco odpoví. „Non aprire prima che il treno sia fermo,“ uzavřu konverzaci, kopnu ho pod stolem a naznačím mu, že mu prachy podávám pod ubrusem. Zpopelaví a začne zuřivě vrtět hlavou. „Non aprire?“ řeknu tázavě. Nakloní se ke mně a sykne. „Sí det gaj wis nou...,“ gestikuluje, že neví, jak se řeknou vlasy. Ve dveřích kavárny stojí plešatý muž s ledvinkou a otírá si čelo kapesníkem. „Giv many chim.“ Zvednu se, dvě stě eur v pěsti, mířím k plešounovi, ten zmizí uvnitř kavárny a usilovně se jme prohlížet si dorty. Chlap v pruhované košili vstane a jde za námi. Plešoun zešedne, sykne ke mně „nou nou“ a kvapně vyjde ven. Jdu za ním. Muž v pruhované košili vyrazí za námi, plešoun přidá do kroku a zmizí za rohem, otočím se, pruhovaný se rychle zastaví a začne si prohlížet dorty. S penězi v hrsti jdu ke svému příteli u stolku. Ten kvapně vstává a prchá na opačnou stranu. Zůstávám stát na náměstí, zmaten. Pruhovaný vejde do kavárny a koupí si ten s jahodami.
Na náměstí se vrátíme až těsně před koncertem. Můj přítel sedí na obrubníku, ledvinku zplihlou, na tváři stín melancholie. Nacpu dvě stě eur do krabičky cigaret a přijdu k němu. Dívá se jinam. „E pericoloso sporgersi,“ zahalasím na pozdrav a strčím mu do ruky krabku kamelek. Zasmušile se na ni zadívá. Zamrkám. Zase se začne potit a pokyne hlavou na stranu. „Sí det wuman?“ Kývnu. „Police?“ zeptám se. Truchlivě kývne hlavou a krabičku mi vrátí. Stará dáma dál krmí holuby.
