Pět a půl miliardy mrtvých. Koho nezabila infekce, toho sežrali mutanti, v něž se proměnilo zbylých 880 000 000 lidí. Jen další momentka z neveselé budoucnosti, tentokrát v podání loňského filmu Já, legenda. Apokalypsa je v módě. V letošním snímku Monstrum si před mýma očima udělala dvacetipatrová příšera z New Yorku fast food. Troskami civilizace ve hře Gears of War procházím na Xboxu s plamenometem v rukou. V MP3 přehrávači mi album Nine Inch Nails Year Zero vyprávělo o nukleárním holokaustu. V knize Cesta od Cormacka McCarthyho jsem si četl o lidech, co zničenou zemí putují s nákupním vozíkem se zásobami. S číselníkem v úvodu každého dílu seriálu Battlestar Galactica počítám přeživší a právě čekám na poslední díl komiksu Y: The Last Man, v němž ze světa zmizeli všichni muži. Dívám se, dívám, jak se lidstvo škube ve smrtelné křeči, a drtím popcorn mezi zuby.
Vize o tom, jak se náš svět hroutí jako bábovičky na pískovišti, kterými projel hummer, samozřejmě nejsou nic nového, známe je od čtyř jezdců apokalypsy. Podobnou bídu, jakou popisuje film Potomci lidí (2006), jsme viděli už v Šíleném Maxovi (1979) či Planetě opic (1968). Ani ten McCarthy nenapsal nic revolučního – putování muže s dítětem po zničené zemi popisoval už Jiří Kulhánek v Cestě krve. Změnil se jen detail. Dřív tyhle scifárny nebyly nominované na Oscara a nevyhrávaly Pulitzerovy ceny. Dnes je apokylapsa mainstream.
Lidstvo je náladové. Osvícenectví zažehlo víru ve vědu a společnost, v pokrok, který měl vyřešit všechny problémy. Úsměv na rtech lidem zamrzl až pod atomovým hřibem v Hirošimě a studená válka jim tváře neprohřála. Zamířit ke hvězdám bylo fajn, ale přes stíny holokaustu a ozonové díry bylo na ty hvězdy stále obtížnější dohlédnout. V 90. letech nukleární melancholii odzvonilo a vracel se optimismus. Bořily se zdi, Fukujama psal o dobrém konci historie, Clinton hrál v Redutě na saxík a svět bohatl jako porevoluční podnikatel. Jenže pak udeřilo 11. září 2001 a chmury se vrátily na p o ř a d dne.
V jedné věci se dnešní apokalyptická fikce od dřívějších liší. I dříve v nich lidé hynuli jak mšice, ale přitom také bojovali a vítězili. Bejvávalo. Dnes jsou od začátku do konce totálně v háji. Mimozemšťané ve Válce světů nás decimovali, dokud se do nich nepustily pozemské bakterie, kobercové bombardování příšeru v Monstru už jenom naštve. Stejný Will Smith, který ve Dni nezávislosti spáchal na mimozemské rase genocidu s doutníkem v ústech, si proti mutantům v Já, legenda ani neškrtne. Dřívější hrdinové se rvali s konkrétním nepřítelem. Dnes už chtějí jenom přežít.
A dobře jim tak. Když se oprostíte od truchlení nad osudem lidstva v Já, legenda, shledáte, že ten svět bez nás je vlastně krásný. Hrdina snímku prochází kaňony opuštěného New Yorku, loví jeleny a sbírá kukuřici. Nad tichou krajinou v Cestě se vznáší mlha jak z výletu do Tater. Městečkům v Y: The Last Man vládnou amazonky. V široce diskutované knize The World Without Us vloni americký publicista Alan Weisman nastínil velmi krásnou podobu světa, z něhož by vymizelo všechno, co chodí po dvou nohách s mobilem u ucha.
S každým dalším apokalyptickým filmem v kině pácháme demonstrativní sebevraždu. Na houpačce mezi optimismem a pesimismem teď drhneme zadkem tvrdou zem. Do věcí příštích vyhlížíme na konci epochy, kterou jsme zbabrali. Tankujeme jak o život ropu, která dochází, čteme, že dvě třetiny světové produkce obilí nám do deseti let zbaští Číňani, a jeden druhému jsme vypalovali barák tak dlouho, že jsme zapomněli prozkoumat vesmír – náklady na válku v Iráku přesáhly předpokládané náklady na lidskou expedici na Mars už o 20 %.
Možná proto nemají naši apokalyptičtí hrdinové žádnou šanci. Třeba už mají jenom pykat. Protože si za to můžou sami.
