Michael Jackson byl nejen hvězdou, se všemi kontroverzemi i adoracemi, které je provázejí, ale jedním z mála těch, kteří dějiny nejen ovlivnili, ale přesněji je donutili přizpůsobit se jim samým. Je potřeba si odmyslet všechny pozdější skandály, bulvární pseudoinformace zveličující jeho plastické operace i – při vší úctě – gigantické prodejní úspěchy a soustředit se jen na pouhou interpretovu tvorbu a umělecký vývoj. Jen tak si bez zkreslení lze uvědomit sílu talentu i nadprůměrnou píli, které ho doprovázely. Je zcela příznačné, že právě jemu tak mohl být později přisouzen titul krále popu, de facto zděděný po Elvisu Presleym.
Tvrdá dřina pod taktovkou despotického otce Úvod kariéry v podobě zázračného dítěte připomíná začátky tenisových hvězd. Tvrdá dřina pod taktovkou despotického otce v době, kdy ostatní vrstevníci okupují pískoviště, nastartovala však cestu vzhůru. Úspěch Jacksons 5 byl v druhé polovině šedesátých let pevně spjatý s vydavatelstvím Motown a nejmladší ze sourozenců ostatní brzy umělecky přerostl. A i když v sedmdesátých letech stále vydávali společně, ostatní se z původně kolektivní vokální skupiny postupně přesouvali do role Michaelových sboristů. Osudové pro zbytek rodiny i pro sólistův budoucí vývoj pak bylo setkání s producentem Quincym Jonesem. Album Off The Wall není jen dveřmi k jeho pozdějším sólovým úspěchům, ale také vlastně rozloučení se s otcovým vlivem i hudební minulostí. Spolu s Jonesem vytvořili nový model popu pro osmdesátá léta. Ze soulové uhlazenosti a důrazu na samotný zpěv najednou před všechny vyskočil energický propagátor diska, u kterého se staly pohybové kreace čímsi neodmyslitelným a vizuální složka jeho produkcí ukázala cestu dalším generacím nejen amerického hudebního mainstreamu.
Kde by bez něj byl dnešní hip hop a r’n’b?
Jeho výraznými kostýmy podpořená image, slavná měsíční chůze, a především celá pohybově náročná dramaturgie každé jeho pódiové či filmové prezentace je už dnes čímsi samozřejmým. Jenže kde by bez něj byla celá dnešní hiphopová a r’n’b scéna? Totéž se týká spojení s audiovizuálními médii. Moc lidí si to dnes již neuvědomuje, ale byl to právě jeho úspěch, který způsobil, že dalším generacím interpretů tmavé pleti už byla MTV nakloněna a „připravena k použití“. Průkopnictví v oblasti klipové kultury už mu také nikdo neodpáře. Možná i pro to všechno byl oblíbeným inspiračním zdrojem mnoha imitátorů. Výrazní jedinci se napodobují dobře. Jeho přesun z pozice pouhé „hvězdy showbyznysu“ mezi společensky respektované celebrity, u nichž jsou mecenášství a charita stejně samozřejmé jako pozvánky do Bílého domu, proběhl zcela přirozeně a nenápadně. Ať už má kdokoliv na osobu i tvorbu Michaela Jacksona názor jakýkoliv (netřeba si nic namlouvat – minulým režimem naočkovaná nechuť k čemukoliv „západnímu“ a následné zpochybňování dosaženého je okolo nás stále pevně zakořeněno), zlehčovat jeho talent, profesionalitu či historický význam ve světové pop-music, by bylo přinejmenším trapné.
Na chystaném comebackovém albu prý měl spolupracovat s rapery Akonem a Will. I. Amem z Black Eyed Peas. Škoda že k tomuto spojení s nastupující generací interpretů, kterým Michael kdysi prošlapával cestu, nedošlo. Kruh by se tak býval uzavřel.
