Policie kdesi suší údaje z kamer na měření rychlosti, podle včerejších LN se z nich dá odečíst, kdo a kdy těmi úseky projížděl - rychle i pomalu. Nedávno se zase v televizních zprávách s nadšením referovalo o systému, který zabrání krádežím paliva na benzinových pumpách - kamera přečte zákazníkovu poznávačku, porovná ji s databází ukradených vozidel (na pumpách často kradou řidiči odcizených aut), pokud tam značka bude, čerpací pistole se zablokuje a zloděj nenatankuje. Nad tím, že vedlejším příznakem téhle skvělé novinky bude i přehled o tom, kdo kde bral benzin, se nikdo nepozastavil.
Být v mnoha situacích monitorovaný je tak samozřejmý atribut existence, že snad ani nestojí za zmínku. Nakonec - kdo nekrade benzin, nepřekračuje rychlost, mluví do telefonu o věcech, které ho neusvědčují z nezákonného jednání, se nemá čeho bát. A problém třeba skutečně není v tom, že si nějaký policista může zjistit, do kterého hypermarketu rodina X jezdí pro rohlíky. Je v té samozřejmosti, s níž podobná zjištění přijímáme.
Jedna z prvních reklam na mobilní operátory, jež se ve zdejších televizích vysílala, slibovala potenciálním zákazníkům, že díky té tehdy nové technologii budou už navždycky a všude dosažitelní. „Přesně tomuhle jsem se vždycky chtěl vyhnout,“ napadlo mě, když jsem ten spot viděl poprvé a cítil se v tu chvíli být motivován si mobil nepořizovat, i kdyby mi za to platili.
No a dneska jsem schopný se vrátit od tramvaje zpátky domů, když si ten aparátek při odchodu zapomenu strčit do kapsy - vždyť by mě třeba někdo kvůli něčemu nemusel sehnat. Pro mladší lidi je ten přístroj, jenž umožňuje za mých časů nemyslitelnou míru rodičovského dohledu (moje maminka neměla šanci mi zavolat do kapsy, když jsem se někde zdržel), předmětem statusu, chtějí ho mít u sebe. Lidi se asi mění... „Císařovi Augustovi se v Římě podařilo na dlouhou dobu nastolit mír a bezpečí, úzkostlivě zachovával ústavní struktury, jež zdědil z doby republiky. Řím byl za jeho časů svým způsobem na vrcholu své moci. Když ale Augustus zemřel, Římané zjistili, že se potichu zrodil nový systém: získali svého pána. A během Augustovy vlády si téměř nevědomky osvojili morální praktiky potřebné pro poddanské podřízení se takové figuře,“ píše Kenneth Minogue v nové knize Servilní mysl (ukázka vyšla v časopise New Criterion).
Asi procházíme podobnou změnou jako ti Augustovi Římané. Občas se někdo pohorší nad všudypřítomným dohledem Velkého bratra, jenže žádný takový není v dohledu. Všude lidé jako my - rodiče, co chtějí vědět, kam po večerech chodí jejich děti, pumpaři, kteří nechtějí, aby je někdo okrádal, občané, kteří se na monitorovaných ulicích cítí bezpečněji. Jsou to úplně obyčejné, pochopitelné a známé lidské tužby, jež ale možná připravují příchod čehosi neznámého. Možná kdesi sedí budoucí Velký bratr, který spřádá fantazii o svém nástupu k moci. A třeba jednou skutečně přijde. Otázka je, jestli si toho někdo všimne.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
