Rodák z Törökszentmiklóse debutoval v roce 1991 sbírkou básní. V dalších knihách se posunul k povídkám, které v roce 1995 vyšly v německém výboru Nejsmutnější kapela na světě. Za něj autor obdržel Book of the Year Prize '96.
Něco se velmi pokazilo S reprezentativním výborem z povídkového díla Lászla Darvasiho se nyní tedy mohou seznámit i čeští čtenáři. A je to setkání intenzivní: Darvasiho prózy o podivně vykolejených lidech jsou velmi sugestivní.
V povídce Vnuk Kutuzova hlavní hrdina, celé dny vysedávající na schodech domu, důvěryhodně vysvětluje: „Nikdy jsem nepracoval a matka ví, že takový nejsem z lenosti, protože mám zásady, mockrát jsem jí to už vysvětlil, protože prací jenom situaci kazíme, neboť pořád zasahujeme do něčeho, co není naše věc. Neboť je tu přece jedna věc, ale sotva by ji někdo vymyslel kvůli nám. Něco se velmi pokazilo na počátku počátků a lidi pak zděšeně začali pracovat, ale ne proto, aby to napravili, to je fakt ani nenapadlo.“
Povídky jsou pozoruhodné nejen vyzněním, ale také faktem, že nejsou umístěny v konkrétním čase a místě. Při tomto kroku se většině autorů začne dílo drolit a působit nedůvěryhodně. László Darvasi se naopak ocitá na pevné půdě. Povídka tak vyznívá vskutku univerzálně, aniž by ovšem měla rysy zobecnění. Vyjma místa a času je vše konkrétní a krásné – třeba věta z již zmíněné povídky: „V poslední době se zabývám příliš mnoha věcmi a opravdu mi bylo líto, že se na dvoře udělal podzim beze mne, protože už je podzim a já nevím odkdy, nevím, který den to byl, s nímž jsme se octli blíž k diskrétnímu šelestění opadávajícího listí kaštanů.“
Atmosféra próz Lászla Darvasiho v mnohém připomene období totality. V povídce Strážník Kardos se hlavní hrdina ptá kněze, proč volali zrovna jeho, na což se mu dostane odpovědi: „Když vy chodíte vždycky v koženém kabátě...“ Ale v té vší stísněnosti umí autor znovu vykřesat jiskru krásy: „Lidi moknou jako stromy.“ S Lászlem Darvasim jsme hrůze tak blízko, čouhá z každého okamžiku.
Tak je tomu i v titulní povídce souboru. V ní József Kern zvítězí při volbě starosty, neboť se nenajde nikdo tlustší než on, což je rozhodující. Jeho hesla jsou totiž nekompromisní: „Tlustý člověk je rozvážný! Tlustý člověk je šťastný! Tlustý člověk je tlustší než člověk hubený!... Tlustý člověk miluje život, protože může ztratit víc! Tlustý člověk má bohatší zásoby! Tlustého člověka líp vidí Bůh!“ Na konci povídky se setkáme jak s nejsmutnější kapelou na světě, tak s několika mrtvými. Rovněž vypravěč úvodní povídky Růže z Veinhagenu má na svědomí život mladé malířky: „Uškrtil jsem ji opatrně.“ Žena z Odpuštění zas zabila svého manžela, neboť jí jednoho večera oznámil, „že ne... že už nebude šoustat. Řekl, že už nikdy nechce šoustat.“
Největší intenzitou však disponují Darvasiho povídky o „prostých“ lidech. Třeba próza Na hoře o otci a synovi, kteří osaměle žijí a pracují v lese. Starší z mužů však právě zemřel: „Otec uměl moc pěkně jíst fazolové konzervy. Hned tam, na Smutné pasece, otvíral jednu z hliníkových krabic polepenou hnědým papírem, ale nejdřív ji upustil na balvan, a ačkoli nikdy neřekl, proč to dělá, i já jsem to pak dělal s pudovou pokorou po něm, když se i na mě dostaly konzervy, neboť jsem tušil, že svět zřejmě takovým způsobem funguje.“
***
HODNOCENÍ LN **** László Darvasi: Nejsmutnější kapela na světě Přeložil Milan Navrátil Fra, Praha 2007, 182 stran
