OSTRAVA/ČELADNÁ Tma je něžná, teplá, hřejivá a sametová. Prostě naprosto úžasná, jako když spočinete v náruči matky, popsal psycholog Andrew Urbiš deset dní svého pobytu v naprosté tmě a tichu v protiatomovém krytu ostravského dolu Jeremeko.
Psycholog si chtěl ověřit, jak vlastně funguje terapie tmou, kterou chce ordinovat i svým pacientům. Z pobytu v podzemí se vrátil nadšen. „Nechtělo se mi vůbec ven,“ vysvětloval Urbiš, který by rád v pokusu v bunkru ještě pokračoval. Jeho kolegové jej museli přesvědčit, že plánovaných deset dní právě včera uplynulo.
Urbiše s černým pytlem a dekou na očích naložili do auta a dovezli do rehabilitačního centra v beskydské Čeladné. Světlo uviděl až tam na malém náměstíčku. Přesto si lékař raději ponechal na očích černé brýle. „Možná bych je mohl sundat, ale mám obavy z poškození zraku. Raději je budu nosit ještě celý den,“ svěřil se. Lékaři mu pro jistotu odebrali krev, aby zjistili, zda se něco v jeho metabolismu změnilo.
Urbiš včera dlouho nadšeně popisoval své zážitky z temnoty. Ukazoval i zápisky, které si v krytu vedl. Papíry musel složit do tvaru harmoniky a záhyby listu mu nahrazovaly potmě řádky. „Vidím, že to snad po sobě i přečtu,“ konstatoval nad kusy papíru. Na otázku, jestli ve tmě něco viděl, Urbiš říká, že si vše nejprve vnitřně zpracuje. Jak naznačil, začal v podzemí přemýšlet nad pohádkami, hlavně nad bájnými bytostmi v Erbenově Kytici či díly Boženy Němcové.
Ve tmě se mu prý v mysli vybavila jména prakticky všech spolužáků. Až na jediného chlapce, malého blonďáka. „Dodnes musím myslet na to, kdo to byl,“ přiznal se. Stejně tak si vzpomněl na podrobnosti z rozhlasové hry, kterou poslouchal v roce 1954. Byla o čínských rolnících jdoucích do města prodávat zelí. Dokonce si vzpomněl i na dialogy z této hry. Ty přeříkával svému kolegovi lékaři Milanu Bajgarovi, který jej v bunkru navštěvoval. „Když začal ty dialogy citovat, trochu mne to vyděsilo,“ připustil Bajgar.
Že byl v bunkru navštěvován, není pro Urbiše nic nepřípustného. Podobné návštěvy takzvaných pečovatelů měli ve svých kobkách prý i tibetští mniši, od nichž metoda léčby tmou a tichem pochází.
Psycholog si v bunkru měřil čas pouze pomocí provázku. Pokaždé, když si myslel, že den uplynul, udělal uzel. Ovšem na provázku bylo nakonec místo deseti uzlů jen osm. Urbišovi běžel čas v podzemí mnohem pomaleji. „Dva dny jsem ze svého života ušetřil,“ vtipkoval.
Ve tmě také velice málo jedl a pil. Ze sedmdesáti připravených lahviček energetických nápojů spotřeboval třiadvacet. K dispozici měl i dva kilogramy pečiva se zapečeným hmyzem, připraveného odborníky brněnské Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity. „Bylo to nesmírně chutné,“ pochvaloval si Urbiš hmyzí speciality. Snědl ale necelou třetinu a k tomu přesně osmnáct jablek. „Je asi pravdou, že ve tmě klesá metabolismus na úplné minimum,“ řekl.
Krizi prý zažíval pátý den. Byl ospalý, ale spát nemohl. Krizi zažehnal cvičením. Pobyt ve tmě postavil nad svůj pobyt mezi Maory na Novém Zélandě, zdolávání hor či „mrazení“ svého těla v minus 130 stupních Celsia po osm minut.
V Čeladné nyní plánují vybudování prostor, v nichž by podobnou terapii mohli první klienti absolvovat již v létě. Urbiš ale varoval před tím, aby terapii lidé zkoušeli sami podomácku. Vše prý musí probíhat za odborného lékařského dohledu. V Čeladné nyní vznikne Společnost pro terapii tmou, která má vliv tmy a ticha na člověka zkoumat.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
