Letošní zima nám připadá velmi krutá. V klementinské řadě nejtužších zim od roku 1775 by ale zaujala pozici kolem čtyřicátého místa. Jedenáctého února 1929 byla v Českých Budějovicích, na jižním okraji města u Stecherova mlýna, naměřena absolutně nejnižší teplota v Česku - neuvěřitelných -42,2 °C. Přitom mimořádné mrazy byly tehdy registrovány i jinde. V Třeboni naměřili -41,5 °C, na druhé českobudějovické stanici asi čtyři kilometry severovýchodně od Stecherova mlýna -39,7 °C, v Načeradci -39,1 °C, v Jesenicích u Sedlčan -38,0 °C a ještě v Pelhřimově -37,3 °C.
Průměrná měsíční teplota v únoru 1929 byla podle stanice v pražském Klementinu -11 °C.
Porovnáme-li průměrné teploty v Klementinu za tři zimní měsíce (prosinec, leden a únor), dojdeme k závěru, že přelom let 1928/1929 zaujímá v úctyhodné časové řadě 235 let teplotních měření velmi čestné páté místo v žebříčku nejkrutějších zim. Průměrná teplota za prosinec, leden a únor tehdy dosáhla hodnoty -5,43 °C.
Současné nejstudenější zimy -podobné, jako je ta, kterou právě zažíváme - vyvolávají potíže v energetice, dopravě a životě obcí, ale v klementinské řadě by zaujaly pozice až kolem čtyřicátého místa.
Jen pro zajímavost, zima z roku 1799, při níž mrzli vojáci na vartě a sedláci byli nuceni k sobě do světnic brát dobytek, aby nezmrzl, zaujímá v této řadě svou průměrnou teplotou druhé místo. A to ještě necháváme stranou ty nejkatastrofálnější zimy, v klimatohistorických popisech ověnčené fantastickými popisy situací, jež připomínají některé pasáže cimrmanovské hry Dobytí severního pólu.
Svatý Valentin pouští mrazy Takovou byla zima roku 1740. Středoevropští klimatologové ji považují za nejkatastrofálnější zimu posledních tří století a po generace ji využívali jako klimatický modul. Právem nese přízviska jako sibiřská, laponská či grónská. Často se označuje za zimu čtyřicítkovou. Nejenom proto, že šlo o čtyřicátý rok 18. století, ale především podle nejnižších teplot, které byly pomocí (tehdy jen sporadicky dostupných) teploměrů zaznamenávány. Skutečnost, že na přelomu prvé a druhé únorové dekády k nám pravidelně pronikají silné mrazy, se zákonitě odrazila v klimatologii i v lidové meteorologii.
Již roku 1882 první profesor meteorologie na Univerzitě Karlově František Augustin v přednášce O klimatických poměrech v Praze a v Čechách uvedl: Největší a nejznámější nepravidelnosti při stoupání tepla, které u nás v Čechách takřka zdomácněly, jsou zimy únorové, mrazy květnové a chladna červnová... O půlstoletí později zavedl německý meteorolog August Schmauss pro pravidelné odchylky od dlouhodobého chodu počasí odborný termín - singularity.
Pravidelná únorová ochlazení neunikla pozornosti ani lidovým pozorovatelům. Ačkoliv řada pranostik vítá únor už jako předzvěst jara, našim předkům neuniklo, že v některých letech u nás právě v únoru zima teprve vrcholí. Ve zdejších přírodních podmínkách bývá únor jako celek asi v třiceti procentech případů vůbec nejchladnějším měsícem roku, chladnějším než leden, který v dlouhodobém průměru vystupuje jako vůbec nejstudenější měsíc.
Chronicky známým únorovým obdobím je valentinská zima. Nastupuje v polovině první únorové dekády, kdy zpravidla střídá hromniční oblevu. Jen výjimečně získává tak katastrofický průběh, jaký byl zaznamenán v roce 1929 (eventuálně ještě roku 1963). Vždy ji však očekávají obavy zejména povozníků, špeditérů, kupců a obchodníků. Vpády silných mrazů v těchto dnech způsobovaly ochromení dopravy a zásobování, tedy čas od času i odříznutí měst od venkova. A to se projevovalo nedostatkem základního zboží na trhu a často i prudkým růstem cen.
Ostatně i současní silničáři bývají v tomto období „čas od času“ zaskočeni valentýnskými příděly mrazů a sněhu. Tím citelněji se ovšem valentýnské meteorologické situace projevovaly ve světě našich předků. Zkušenosti s tuhými únorovými zimami či s příslovečnou zimou valentýnskou jsou ostatně zakotveny i v lidových pranostikách: Na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna. Svatý Valentin pouští mrazy a nebo sněhy hází. Na svatého Valentina zima se k nám navrátila. Valentýnské zimy, formani se bojí.
Pára v Osvobozeném divadle Krutou zimu 1928/1929 lze dokumentovat meteorologickými údaji, fenologickými záznamy, popisy zemědělských a lesnických důsledků, škodními a ztrátovými položkami z protokolů hospodářských zpráv, záznamy o vyplacených pojistkách i zprávami ve Sbornících zemědělských a lesnických výzkumných ústavů. Svou hodnotu mají však i autentické záznamy písmáků, obecních kronik i memoárů známých osobností. Teprve jejich poskládáním získáme barvitý obraz výjimečnosti zimy 1928/1929.
Lesnický odborník Antonín Holub (1865-1955) ve svých pamětech píše: Ze všech mých prožitých zim byla nejsilnější zima s krutým únorem roku 1929. Tato neobyčejně dlouhá zima doprovázená sibiřskými trvalými mrazy a sněhovými spoustami působila zhoubně na všechen život a vegetaci v přírodě. Organismy slabší a choulostivější podlehly zkáze takřka úplně. Hynula lovná zvěř, takže stav některých druhů poklesl na mnohých honbištích až o osmdesát i více procent. Zahynulo množství užitečného ptactva, hynuly ryby v rybnících, řekách a v potocích. Poškozeny byly i ozimy na polích a ke značným škodám došlo v podnicích zahradnických a školkařských. V mnohých sklepích pomrzly brambory a v některých chlévech oznoben byl i zde ustájený dobytek. Z velké části vymrzly ovocné stromy, z nich třešně, ořešáky a švestky až z devadesáti procent...
Svou vzpomínku věnoval i Jan Werich: A přišla v devětadvacátém roce slavně strašlivá zima. V šatnách zamrzlo ústřední topení, měli jsme tam zimu minus šest. Když jsme se převlékali, šla nám pára z uší, nosu i úst. Přišli jsme na jeviště - hráli jsme tehdá Kostky jsou vrženy - podívali se do hlediště a tam byla částečně mlha s jinovatkou a pak jen sedm nebo jedenáct lidí v kožiších. I pravili jsme: Heleďte se, pojďte si sednout do první řady, abychom nemuseli tolik křičet. A byla ten večer ukrutná zábava...
***
Valentinskou zimu vždy očekávají obavy zejména povozníků, špeditérů, kupců a obchodníků
O autorovi| ZDENĚK VAŠKŮ zabývá se klimatem a půdoznalstvím
