Před listopadem 1989 věnoval Nohavica jednu svou písničku Václavu Havlovi. Jmenovala se To nechte být a písničkář v ní s jistým patosem prohlašoval, že i když mu seberou „šaty i chléb“, na vnitřní svobodu nedosáhnou. S touto svobodnou nezávislostí letos přijal Jaromír Nohavica nabídku serveru Virtually.cz, „názorového internetového deníku“ Jany Dědečkové, aby sem pravidelně přispíval kulturními vložkami. Je to zvláštní rozhodnutí a leckdo z autorských muzikantů by si takové politické zásnuby rozmyslel. Ale na druhou stranu k písničkářům názorovost patří, a když se někdo rozhodne vypravit jiným směrem než ostatní, do náruče pravicového lobbistického serveru, pak je to čin hodný pozornosti.
Nohavica je soutěživá povaha. Baví ho kočkovat se s jazykem a formou - v převodu mozartovských libret, při hraní scrabblu a nepochybně i při vytváření aktuálních, časových písniček, „častušek“, u nichž je už jen autorská pohotovost a rychlost příležitostí blýsknout se. Nad sebraným empétrojkovým albem Virtuálky (zdarma ke stažení na síti) můžeme zjišťovat, nakolik vzniklo něco nad úroveň tohoto autorského kočkování.
Hned první z jednadvaceti příspěvků, píseň Na Virtually!, naznačuje, že autor i tady hodlá jít proti proudu, i když trochu divným způsobem, protože se vymezuje dost nepřátelsky vůči samotným uživatelům serveru: „Tváře zakrývá jim jejich nick, / každý druhý darebák a podvodník.“ Má to být asi hlavně pošklebek nad anonymními diskutéry, ale Nohavica ho v textu spojil s Virtually: „Jsou tu úředníci jen v pracovní době, / kluci, co si to dělají sami sobě, / zákulisní znalci velkých kauz, / prý sem chodí i prezident Klaus.“ Za zmínku stojí, že v řádce „malý černý vzadu, který plive jako lama“ převzal obrat z porevoluční Krylovy písničky, narážka ovšem původně adresně patřila Jiřímu Černému a Václavu Malému: nechce se věřit, že by měl Nohavica potřebu vyřizovat si účty, spíš se zbytečně neubránil aluzi. Čapek, Bass, Nohavica?
Pocit, že některé písně jsou nevyčištěné nebo nahozené s rezignací na pointu, se při poslechu vrací. Je to daň za „rychlopalnou“ soutěžní disciplínu: kdo to chce brát pozitivně, ať to vnímá třeba jako pozvání do tvůrčí kuchyně a zveřejnění rozpracovaných a béčkových črt. Jistěže se některé povedly, zvlášť ty, které míří k čiré neambiciózní srandě. Když Nohavica odkudsi z dovolené přes mobil nazpíval Pozdrav z pralesa, píseň-telefonát z obklíčení kanibaly, skvěle tím navíc tematizoval povahu zvoleného žánru - rychlých virtuálních zpráv. V rýmech a výrazech se bez problému pohybuje od banalit, které by jiní nepustili do světa (uši / sluší, krizi / televizi, několikrát opakované z dáli / Virtually), po groteskní jiskření, které asi leckoho rozesměje („Mámo, svaž mi můj ranec, / je ze mě europoslanec. / Ještě si dám jednu jogobellu / a rychle mažu na vlak do Bruselu“).
Jeho styl je jak kafemlýnek, všechno semele: ale ta efektní pestrost motivů (pouličních, vysokých, ostravských, biblických) se opakuje jako šablona, včetně - jakoby překvapivého - nastrčení prdele anebo jiného vulgarismu do velké části Virtuálek. U hravého „fejetonisty“ pak posluchač musí snášet rys nutkavě přisprostlého baviče stolní společnosti. Když zpívá (v souvislosti s ústavní krizí) o ústavním řádu, který určuje, „kdy je čas na papu, kdy je čas na kaku, kdy je čas na lulu“, posluchač tuší, že tehdy to byl pro Nohavicu patrně časově velmi náročný týden. V rýmech typu „Měl jsem holku z US, / měla ji jak Suez“ je daní za jazykovou ekvilibristiku legranda jak od Kabátů - ale i s nimi koneckonců Nohavica už spolupracoval.
Podle Nohavici jsou Virtuálky „veršovanými fejetony, jak je pěstovali už např. Karel Čapek, Eduard Bass, Josef Kainar“. Ať se autor klidně přirovnává třeba k Homérovi, ale souvislost s fejetonem nedává smysl: obsah virtuálkových písní je tak potlačený, jednou mělký a podruhé radši jen lyrický, že rys komentáře, neotřelého pohledu na veřejné téma, se tu vytratil. Fejetony ani omylem - spíš hravá chuť dostat do rýmů veřejná i osobní hnutí mysli. A raději nesledovat, jak razantně se v přesně tomhle žánru rozvíjejí lidé od hip hopu a slam poetry. Mezi nimi by bard nepůsobil tak výlučně jako na popové scéně, kam se posunul od folku.
Pálit v rychlém tempu komentáře ke dni, které by v sobě měly dotek umění, to je pekelný úkol i pro soutěživé tipy. Nohavicovy častušky dobře rozčeřily hladinu tohohle „divného“ písňového žánru a možná vybudily někoho dalšího, kdo to taky bude chtít zkusit. Ale laťka, jejíž úroveň v Čechách po léta drží v ještě sebevražednějším nasazení Vladimír Jiránek, se ani nezachvěla. Tanečník mezi vejci Internetové zveřejňování má v sobě přesně tu jednosměrnost, která v komunikaci vyhovuje „novodobému“ Nohavicovi. Stojí o důvěru a podporu, na nějaké debaty a výměny impulzů není stavěný. Po otevření staré kauzy s StB, kde Nohavica nedokázal najít dobrou polohu pro reakci, lze cítit, jak chce být v širokém kontaktu a zároveň si držet odstup. Celé přijetí nabídky od Virtually nutí člověka myslet na to, že když ze všech možností spolupráce vezme songwriter právě tuhle, musí - přes vyprodané koncerty - pociťovat jakousi osamělost.
Přese všechno lze mít z Virtuálek nakonec dobrý pocit. V jejich jádru je víra, že každý den zažíváme něco, co stojí za zhudebnění, jen si toho všimnout. Připomněl typ aktuálního komentáře, který je od písničkáře svým způsobem obětí: vždyť zanedlouho nikdo nebude vědět, o čem byla kauza s házením vajec. A jestli udělal Nohavica jedné konkrétní politické skupince nemístnou reklamu? Celebrity u nás sice mají velkou váhu, ale tyhle jednoduché písně, jejichž autor už dlouho komunikuje s mainstreamovým publikem, přímo podporují nemyšlení v souvislostech. Tohle jsou písničky, Nohavicovo publikum si je stáhne, spokojené, že za ně zaplatil někdo jiný než oni, a tím to celé skončí.
