Bylo zjevné, že krumlovská inscenace nevyvolá žádné skandální bučení, dupoty, pískoty, demonstrativní odchody ani jiné protesty, jako třeba poslední „kontejnerová“ porce jevištního hnusu v Bavorské státní opeře v Mnichově (pouze z říše absurdit je ostatně už samotná představa bučícího obecenstva na točně: „točené“ publikum je nutně svázanější, nemůže opustit divadlo během hry, jejíž závěrečná klaněčka bývá pak konstruována jako neomylná poslední otočka k úspěchu). Něco takového odporuje jak povýtce rekreačnímu charakteru českokrumlovských letních produkcí (jež nemají s experimentálními představami otce zakladatele točny, architekta Joana Brehmse, už dávno nic společného), tak i umělecké a lidské mentalitě Jiřího Menzela. Ten zamýšlel humorem a klíčovým mozartovským slůvkem - hrou - rozbít strnulou vážnost pěvců, jejich sošnost a prkennost (přesnější slova mě pro převažující styl operních pěvců tu- i cizozemských nenapadají). Dříve, než zodpovíme otázku, do jaké míry se mu to podařilo, položme si otázku, do jaké míry se mu to podařit mohlo? Do jaké míry inovace Dona Giovanniho humorem je možná právě v prostředí, jež spíše přeje romantice a lyrickému okouzlení (v horším případě kýči a sentimentu) než humoru?
Specifika točeného diváka Bylo to mé čtvrté představení na točně a přiznávám, že ve svých nejsilnějších chvílích dokázalo zviklat mé letité přesvědčení o pouhé turistické atraktivitě, nikoli uměleckém přínosu scény. Menzel virtuózně rozehrál jak prostor před Bellárií (výtečný nápad konfrontace „šmírujícího“ světa vesničanů se světem rautů horních deset tisíc ve scéně závěrečné hostiny, příchod komtura i pointa infernálního ohňostroje), tak prostory anglického parku (sugestivní hra pochodní po areálu parku, honička na falešného Giovanniho, hřbitovní scéna). Svatební scéna měla naivní humor Brueghelových výjevů, jakoby zjemnělých rokokovými reji Norberta Grunda. „Porthosovský“ Leporello Pavla Klečky (s chutí jsem na něj zavolal bravo) byl pěvecky i herecky přesnou studií alibistického našince, jeho projev měl i půvab improvizace. Podobně šťastný byl většinou i projev Svatopluka Sema v titulní roli, stejně jako Zerliny Věry Likérové. Zato do rolí sošných panáků - v protikladu k režijnímu záměru - byli odsouzeni Don Ottavio (Fernando Portari) a Donna Anna (Simona Procházková - oba pěvecky výteční), jakož i herecky bezradná Donna Elvíra (Miroslava Veselá). Ale i přes Menzelem roztančený zázrak se mi nakonec vtíral pocit, že točený divák není divákem a priori aktivnějším (tj. i lépe akceptujícím humor) než divák netočený. Pocit, že spontánní reakci diváka podmiňuje pocit svobody, včetně svobody pohybu, a brzdí jej jakákoli (byť předem přiznaná) manipulace, i po tomto zatím nejlepším představení na točně bohužel přetrvával.
O autorovi| VLADIMÍR JUST, Autor je kritik a teatrolog
