Dostal nové kalhoty, takže vypadal opravdu dospělejší, bylo krásně. Policista u přechodu se na nás usmál, celé ráno tam čekal, aby převáděl děti přes silnici, ale všechny jely autem, takže se cítil osamělý a zastavil kvůli nám autobus, i když to vůbec nebylo nutné. Vyzvedli jsme kamaráda Šímu, který to už ve školce znal, kráčeli mezi zaparkovanými auty s dětskými sedačkami a stínítky s postavičkami od Disneyho, hovořili o bačkůrkách a o tom, jaký asi dostane obrázek. Ptal se mámy, co měla ona. Prý dopis. Dopis mi připadal jako pěkně blbá značka, moudře jsem však neřekl nic. Svou jsem si nepamatoval, ale měl jsem dojem něčeho červeného. Možná jahoda. Nebo jabko.
Uvnitř se mu líbilo, maličké záchody mu připadaly praktické, chtěl by jeden domů. Řekl jsem, když budou peníze. Rozdělovaly se obrázky, dostal domeček, líbil se mu. „Furt lepší než dopis,“ řekl jsem. „Co?“ - „Nic.“
Vešli jsme do herny, ostře jsem si změřil ostatní. Hezký holky a jeden dost hustě vyhlížející chlapeček, už jsem si ho všimnul na hřišti, s tím budou problémy. Všiml si, že tu mají plastové koleje k mašinkám, připadalo mu praktické, že doma máme dřevěné a ve školce umělé. Ale asi by chtěl plastové i domů. Řekl jsem, když budou peníze. Ostatní rodiče už odešli, ale žena tam pořád postávala. „Pojď,“ řekl jsem, „hraje si s kostkama.“ Řekli jsme mu, že jdeme ven, že si tam táta dá cigáro. Kývl, na to je zvyklý. Vzali jsme si formuláře na vyplnění a ona si s nimi sedla hned ven na lavičku. „Jsme trapný, ostatní šli úplně pryč.“ - „Jdu tam.“ - „Proboha, zůstaň venku.“ - „Třeba je tam vidět oknem.“ - „Hodinu to vydrží.“
Volám svý mámě, co jsem měl ve školce za obrázek. „Autíčko.“ -„Tak to vedu.“ - „Co?“ - „Nic.“
Otočil jsem se po ženě, ale už byla u okna. „Proboha nech ho,“ řeknu důrazně, „co dělá?“ dodám chvějícím se hlasem. Přichází paní ředitelka a jemně s námi hovoří, „slzičky“, říká, „přijdou. Dřív nebo později. Nechte ho být.“ Kýveme, má pravdu, loučíme se. „Jdu tam!“ - „Proboha, maj zamčíno, budeš muset zvonit.“ Zpoza stromu se vynořuje další dvojice. „Neotevřeli už?“ - „Ještě půl hodiny.“ - „Hm.“ - „Ale můžete se tam mrknout oknem.“ - „Fakt? Kde?“ „Někdo tam bečí,“ říká nervózně, „není to Matýsek?“ Slzičky přijdou, říkám zkušeně, dřív nebo později. Nechte ho být. Kývají, mám pravdu. „Jdu tam,“ řekne, když má dojem, že jsme z doslechu. „Nebuď trapná,“ řekne on.
Když konečně klapnul zámek, všem matkám se od okna podařilo včas odskočit a dělat jakoby nic. „Tos teda koužil dlouho,“ říká vyčítavě. „Musel jsem si něco zařídit.“ Kývne, na to je zvyklý. Objímá mámu. Dáváme bačkůrky k obrázku domečku. „Já měl autíčko,“ vytahuju se. „Domeček je lepší.“ Někdy mám pocit, že neví, o čem mluví. „Povídal sis tam s někým?“ - „Povídal. S jednim chlapečkem.“ - „A cos mu říkal?“ - „Ať se na mě nekouká, když čurám, a čurá si po svym.“ - „Tak to by mohl být začátek krásného přátelství, Lousi.“ - „Neřikej mi Lujzi, menuju se Macík.“ - „Promiň, to je z jednoho filmu.“ - „Ten neznam.“
Jedu s těžkým srdcem do práce, přijde mi zamávat. Nastartuju, pustí se cédéčko a muzika. „Co to je?“ -„Zpívá se tam, že jestli až umřeme a zjistíme, že nebe není, nebudeme náhodou litovat, co všechno jsme prošvihli.“ - „To neznam.“ - „Já vim.“ Zamává, odjíždím. Neil Hannon dál zpívá Tonight We Fly, „and when we die, oh, will we be that disappointed, or sad - if heaven doesn’t exist - what will we have missed? This life is the best we’ve ever had...“ Zastavím. Musím si to celé zapsat, abych to jednou nezapomněl.
