První vyjížďka a prvních 20 km. Ani to nebolelo. Jen se projet okolo chalupy, otestovat, jak se brzdí, jak se přehazuje, jak se jede do kopce. Druhá projížďka, dalších 30 km, a to jsme ještě byli limitováni časem. Dvě nenáročné vyjížďky, a hle, člověk má 50 km, ani neví jak. To bych těch sto mohla najet. Minulý víkend provázelo typické aprílové počasí. Déšť, zamračeno, déšť, sluníčko, zamračeno... Chtěla jsem na kolo. Něco nenáročného. Stezka podél Vltavy se jevila jako ideální. Snažila jsem se zapudit vzpomínky na minulou vyjížďku podél vody a vyřknuté: „Tudy už nikdy!“ Jakmile je totiž v Praze hezky, všichni Pražáci vylezou z nor a vyhrnou se na tuto stezku (+ na Ladronku, do Stromovky a na Letnou). Cyklisti, in-line bruslaři a do toho chodci. Nikdo nedodržuje pravidla. Chodci se pletou všude možně. In-linisti jezdí vedle sebe, případně prostředkem a ti nejchytřejší kličkují ze strany na stranu nebo zastaví uprostřed.
Cyklisti ve skupinkách. Klasická scénka pak vypadá následovně – matka s kočárkem jde, před ní se za ruku držej in-linisti a oproti jede skupinka cyklistů. Při hezkém počasí se scénka opakuje každých pět metrů. Docela složité na promýšlení. Stihnu to? Neudělá ten člověk něco nečekaného? Neodbočí? Člověk nakonec rezignuje, šine si to za nima a nadává si, že sem vůbec jezdil. Přitom by stačilo trochu tolerance: Když jedeme dva, zásadně jezdíme za sebou. Vedle sebe jen na místě, kde nikomu nepřekážíme a nikoho nezdržujeme (takže skoro nikdy). Sice to je hezké, když můžete s někým prohodit řeč, ale primárně jsem na kole.
Další nešvar jsou sluchátka. To pak můžete křičet, případně zvonit sebevíc, a nic. Trochu tolerance by to chtělo. Díkybohu o víkendu, jak bylo pošmourno, tak moc podobných bláznů člověk nepotkal (a když, tak směřovali do centra). Tahle povltavská stezka má jednu nespornou výhodu – vede podél vody, tudíž až na pár kopečků je to úplná rovinka. Člověk vyjede na okraj Prahy a připadá si, jako by nic neujel. A tak jsem pokračovala dál, kolem Berounky. Krajina tam je prostě kouzelná – meandry, vzrostlé stromy a kousek od břehu cesta. Cesta, kterou v sobotu z neznámých důvodů (žádné vysvětlivky, jen zákaz vjezdu) okupovali policisté a která se objížděla uzoučkou pěšinou mezi zahrádkářskými koloniemi. Byla jsem z toho rozčarovaná. Těšila jsem se na projížďku po břehu, kochání se řekou, a místo toho jsem se vyhýbala loužím a snažila se udržet balanc na zarostlé cirka dvaceticentimetrové pěšince. Přísahám bohu, nebýt za tím zákazem policajti, tak jedu skrz. V neděli menší (50 km) výlet na Okoř – a ejhle, kolo začalo vrzat, brzdy blbnout a celkově mi to nebohé kolo dávalo najevo, že je čas odvézt ho do servisu.
A pak že to nepůjde.
***
http://petulka.bigbloger.lidovky.cz
