Bude to pětatřicet let od vystupování v kalifornské pustině Mojave Desert, kde vedle sebe hrávali Savage Republic, Minutemen, Sonic Youth, Einstürzende Neubauten a výtvarný umělec Mark Pauline, který se staral o vizuální stránku show: hořící stromy a obrovské exploze. Až na Minutemen, již se rozpadli ještě v polovině osmdesátých let (Mike Watt hrál později v mnoha projektech, např. v kapele kolem Iggyho Popa The Stooges), z nikoho z tehdy hrajících nevyprchal život.
Pravda, hudební pauza Savage Republic byla dlouhá. Od roku 1989 se nad nimi prakticky zavřela hladina a krátce (přesněji na jeden týden) ji rozvířili až v roce 2002, kdy podpořili několika koncerty souborné vydání svých desek z 80. let. Kompletní katalog tehdy obsahoval alba Tragic Figures, Ceremonial/Trudge, Jamahiriya a Customs, plus živé nahrávky.
Jednotlivá alba Savage Republic nejsou nijak svázána, volně je spojuje pouze industriální nádech, tendence experimentovat a sveřepý, naléhavý hlas Thoma Fuhrmanna. Od debutu Tragic Figures v roce 1982 urazili slušný kus cesty. Reunion před pěti lety jim vdechl chuť hrát a vloni jim vyšla nová deska 1938. Původní trojici Fuhrmann, Greg Grunke a Ethan Port dnes doplňují ještě Alan Waddington a střídající se hosté Bryan Taylor, Val Haller a Jack Housen. „Bavilo nás hrát starší věci, ale ve skutečnosti jsme cítili, že se chceme posunout zase dál. Nechtěli jsme to celé stavět jen na nějaké artpunkové nostalgii,“ uvažuje baskytarista Grunke a dodává: „Vsadím se, že nikdo už tolik energie od starých páprdů, jako jsme my, nečekal!“ Neusilujeme o dokonalost Nové desce předcházel singl Siam, instrumentální epická kompozice kombinující jednoduché perkuse s náladou východních rytmů – ostatně k hudbě Dálného východu, stejně jako k jiným exotickým a folkovým vlivům měli Savage Republic (volně přeloženo jako Republika primitivů) vždy blízko. 1938 je ve svých téměř sedmdesáti minutách vesměs instrumentální, s vrcholem v předlouhé Caravan, jež je podpořena smyčci hostující Julie Zukerové.
Kapela přiznává, že na rozdíl od poslední desky vyzkoušela jiný, volnější přístup k nahrávání. „Zajímá nás objevování a vytváření nových tónin a odlišné atmosféry. Neusilovali jsme o to, mít všechny noty dokonalé za každou cenu, chtěli jsme zachytit energii, která se skládala i z malých chybiček,“ říká Fuhrmann. Sám zpívá tentokrát jen ve dvou skladbách, úvodní 1938 a Torpedo. Právě ty připomenou Joy Division nebo Echo and the Bunnymen (od těch si čas od času nějakou skladbu vypůjčí i do živého hraní), i když truchlivost a melancholii svých britských kolegů vyměňují za důraznost a houževnatost; skladby Savage Republic zní všechny nadmíru přesvědčivě. Hudební rozpětí je přitom široké: od jemných, smyčci podpořených melodií Song for Rikki, až po „těžký“ industriál Breslau.
Ohlasy na koncerty současného evropského turné (kde se zase objevuje prázdný barel, používaný jako perkuse) mluví jasně: i když nikdo tolik energie od „starých páprdů“ nečekal, přesto zůstávají i po mnoha letech ticha důležitou součástí scény (spolu s Einstürzende Neubauten, jimž jsou pořád hudebně blízko). O své fanoušky nemusí mít Savage Republic, se silnou deskou 1938 za zády, vůbec strach.
***
HODNOCENÍ LN **** Savage Republic: 1938 (Neurot / Day After)
