Prvotní nadšení prohloubí zjištění, že Húrinovy děti mají být uceleným příběhem zasazeným do Prvního věku Středozemě, tedy doby nějakých 7000 let před událostmi Pána prstenů. Jinými slovy: rozepsaná legenda, jejíž obrysy Tolkien nastínil ve fakty a jmény přesyceném – avšak geniálním – Silmarillionu, navíc doplněná skvělými ilustracemi Alana Leeho.
Vydání Húrinových dětí je bez nadsázky událostí. Je to kniha, která si své místo v knihovně vedle ostatních Tolkienových děl rozhodně zaslouží a pravděpodobně i donutí si ihned poté Silmarillion znovu přečíst. Už z prvních stránek dýchne severskými mýty inspirovaná atmosféra Tolkienova světa, v duchu starofinského eposu Kalevala se nese celá dějová linka. A nepustí až do neslavného konce obou hlavních postav.
Zatímco Pán prstenů zdůrazňuje svobodnou vůli, důležitost role i toho nejmenšího člověka a vyznívá velmi optimisticky, Húrinovy děti jsou opakem. Tolkien nutí sledovat Morgothovou kletbou poznamenané osudy Túrina a Niënor, které spějí – částečně díky vlastním chybám a vrozeným vlastnostem, ale z velké části vlivem „zlé vůle Temného Pána“ – k tragickému rozuzlení. Na Túrina – a potažmo na samotného Tolkiena – začne mít čtenář brzy zlost, ale stejně mu až do konce bude držet palce úplně stejně jako Frodovi na úpatí Hory osudu.
Kostra zůstala bez masa Vydávat nového Tolkiena čtyřiatřicet let po autorově smrti je pochopitelně dost obtížné. J. R. R. Tolkien totiž ságu o Húrinových dětech nikdy nedokončil a nevděčného úkolu poskládat více či méně rozpracované útržky se ujal až jeho syn a správce literární pozůstalosti Christopher Tolkien. Patálie provázející vznik příběhu o Húrinových dětech (jeho už několikáté verze) popisuje editor hned v předmluvě.
Líčí v ní celé pozadí vzniku této legendy, jak ji jeho otec mnohokrát rozepsal, jak jí věnoval obrovské množství času a práce, jak experimentoval s literární formou a vymyslel hned několik vzájemně neslučitelných zápletek... aniž by kdy příběh uzavřel. Doplnění všech bílých míst příběhu o Túrinovi a Niënor bylo na Christopheru Tolkienovi. A odvedl vynikající práci – v rámci mantinelů, které si sám vytyčil a které po něm požadují skalní fanoušci jeho otce.
Vlastní vklad omezil na absolutní minimum a nedovolil si téměř žádnou svobodu při dopisování „spojovníků“, natož při vykreslování povah jednotlivých postav. Proto se na mnoha místech děj zadrhává, podivně skáče a mnoho postav mluví a jedná dost toporně – aniž by za to jako při prvních českých vydáních Tolkiena mohl překlad. Autorem vymyšlená kostra se zkrátka masem neobalila.
S Húrinovými dětmi se to má asi jako se singlem Beatles Free As A Bird. Vzpomeňme na slávu, když byla tahle píseň, původně složená a nazpívaná Johnem Lennonem, v roce 1995 vydána. Byla to senzace. Aby ne, když na ní poprvé po desítkách let zase hráli Beatles spolu a navíc – díky počítači – i s dávno mrtvým Lennonem. Jenže po opadnutí první vlny nadšení přišlo vystřízlivění. Free As A Bird sice byli Beatles, ale Beatles daleko za zenitem.
A podobně je to s Húrinovými dětmi. Je to Tolkien, dokonce velmi dobrý Tolkien, ale z útržků jeho textů už nikdo nikdy nedokáže vytvořit nic, co by se třeba jen blížilo síle příběhu Pána prstenů nebo fantastické komplexnosti Silmarillionu. Ale buďme vděčni aspoň za to.
***
HODNOCENÍ LN ***** J. R. R. Tolkien: Húrinovy děti Přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková Argo, Praha 2007, 232 stran
