Měřítkem úspěchu není hromada zlaťáků. Bohatství je ve vzdělání, v morálních principech, ve svobodě, otevřené mysli a rozumu, řekl před několika lety v rozhovoru pro noviny Tomáš Baťa junior. Svým životem dokázal, že tato slova nepronesl do větru, ale že se jimi také řídil.
Syn zakladatele zlínského obuvnického impéria Tomáš Jan Baťa, kterému jeho spolupracovníci neřekli jinak než Tomík, se narodil 17. září 1914 v Praze. Být synem úspěšného a slavného otce není nikdy jednoduché. Společnost do něj vkládá velká očekávání, a když je nedokáže naplnit, netají se svým zklamáním. To případ Tomáše Bati juniora rozhodně nebyl. Přestože na svět přišel v bohaté podnikatelské rodině, vychovával jej otec velmi přísně a vedl jej k pracovitosti a ke střídmosti. Poskytl mu dobré vzdělání, avšak současně trval na tom, aby se vyučil i ševcovskému řemeslu a moderní výrobě obuvi. Tomík Baťa začal v továrně svého otce pracovat u pásu, a teprve když zvládl tuto práci, mohl postoupit na vyšší příčku. Měl tak možnost osvojit si nejen technologii výroby, ale také tajemství otcovy filozofie řízení podniku a spolupráce se zaměstnanci.
Vůdčí postavení strýce přijal Přestože byl Tomáš Baťa junior jediným synem zakladatele firmy a každý jiný by jej automaticky učinil svým nástupcem, Tomáš Baťa starší se zachoval jinak. Když po jeho smrti otevřeli trezor s poslední vůlí, dočetli se v ní, že nebudoval podnik proto, aby zajistil rodinný majetek, nýbrž proto, aby jeho rozvojem přispěl k blahobytu rodného moravského kraje. Nikoho tedy - ani Tomáše Baťu mladšího - nepřekvapilo, že jeho otec svým dědicem neustanovil syna, nýbrž bratra Jana. Tomík to přijal bez větších emocí: „Osmatřicetiletý Jan byl jedním z nejvýše postavených manažerů firmy. Byl zdatný a zralý a byl Baťa - to jméno vzbuzovalo důvěru zaměstnanců i veřejnosti,“ napsal Tomík později ve svých pamětech. „Mně bylo necelých osmnáct, zkušenosti jsem neměl žádné, a tudíž jsem byl zcela mimo soutěž.“ Vůdčí postavení svého strýce tehdy přijal a respektoval.
Hrozba nacistického Německa situaci zcela změnila. Československo se jeho agresi nebránilo a tragické dopady tohoto rozhodnutí se promítly i do vývoje ve Zlíně. O Vánocích 1938 vedení firmy dospělo k závěru, že republika ve své pomnichovské podobě nebude asi životaschopná, a rozhodlo, aby Baťova rodina odešla do zahraničí. Šéf Jan Antonín směřoval do USA, kde chtěl vytvořit nové centrum firmy, Tomík do Kanady, kde měl vybudovat nový závod. Ukázalo se však, že situace nebude zdaleka tak jednoduchá, jak si ve Zlíně představovali. Jan Baťa narazil v Americe na tuhý odpor konkurence, nedokázal se domluvit s odbory a nakonec musel USA opustit. Nové útočiště našel v Brazílii. A navíc se nedokázal domluvit s Edvardem Benešem, který se postavil do čela nově se formujícího československého odboje v zahraničí.
Zato Tomík projevil diplomatické schopnosti mnohem větší. Na rozdíl od svého strýce, který - veden ohledy na své spolupracovníky v protektorátu - nikdy Benešovi nevyslovil jednoznačnou podporu, se bez výhrad postavil na stranu exilové vlády. Z prostředků firmy navíc Benešův odboj vydatně podporoval. Nakonec, když mu to zákony dovolily, vstoupil i do kanadské armády. Zasloužil se tím velice o osvobození republiky a nikdy mu to nemůže být zapomenuto. Ale na další osudy firmy to vliv nemělo. Když se Beneš se svými spolupracovníky vrátil do vlasti, dostal se do vleku komunistů a nová republika, jíž jako prezident opět stanul v čele, začala budovat „socializující“ demokracii. V důsledku toho byly Baťovy podniky nejen znárodněny podle dekretů prezidenta republiky, ale jejich šéf Jan Baťa byl dokonce prohlášen za zrádce a odsouzen ve vykonstruovaném procesu k patnácti letům vězení.
Nezklamal očekávání Skutečnost, že západní spojenci postavili Jana Baťu na tzv. černou listinu, firmu značně ochromovala. Tomáš Baťa junior, který - jak přiznal ve svých pamětech - pozici svého strýce Jana v čele podniku chápal stejně jen jako provizorium, než sám k úspěšnému plnění tohoto úkolu dospěje, se s ním začal o rodinný majetek soudit. Rodinný spor trval až do roku 1966 a firmu Baťa značně poškodil. Kromě toho dodnes vyvolává otázky, zda byl postup Tomáše Bati juniora vůči jeho strýci spravedlivý.
Tomáš Baťa junior dokázal firmu v zahraničí během války i po jejím skončení nejen udržet, ale i přivést k dalšímu rozmachu. Nová doba si ovšem vyžádala novou výrobní a obchodní strategii, takže Baťovy podniky se dnes již zaměřují spíše na prodej obuvi než na její výrobu. Ale dodnes se jedná o jednu z nejúspěšnějších a největších obuvnických firem na světě. Díky tomu můžeme říci, že Tomáš Baťa junior nezklamal očekávání, která do něj vkládal jak jeho otec, tak spolupracovníci, a svůj úkol splnil.
O autorovi| Jiří Pernes, historik
