„Soukromé firmy dary prezidentům nebo premiérům nedávají, protože, ať už oprávněně či ne, by to veřejnosti mohlo být interpretováno jako kupování si jejich přízně,“ řekl LN francouzský politolog Jacques Rupnik. „Alespoň ve Francii je tradice, že prezident dárky, které dostává při výkonu své funkce, nebere jako osobní,“ dodává Rupnik. Podle něj pak dar patří prezidentské kanceláři a ne prezidentovi osobně. „Samozřejmě se to liší podle povahy dárků. Když vám někdo dá drobnost na památku, je to něco jiného. Když vám někdo dá dárek za milion, tak to už může být na pováženou. Například v Americe jsou pravidla pro to daleko přísnější než v Evropě,“ říká Rupnik.
Podobný názor má i politolog Jiří Pehe: „Ve většině demokratických států na západ od nás by prezident měl určité problémy přijmout takový dar od konkrétní firmy, protože jí tím dělá vlastně reklamu. Myslím, že v běžné praxi západních zemí by z toho byl poměrně slušný rozruch.“
Například kancelář amerického prezidenta zveřejňuje seznam darů, jejichž hodnota přesahuje 305 dolarů (asi 5500 korun).
Podle britských pravidel členové vlády informují veřejnost o oficiálních darech, které mají větší hodnotu než 140 liber (zhruba 4700 korun). Pokud si je chtějí nechat, musejí do státní pokladny doplatit hodnotu, o kterou cena daru částku 140 liber převyšuje. Někdejší premiér Tony Blair zaplatil 500 liber, aby získal do osobního vlastnictví plnicí pero, které dostal od francouzského prezidenta Jacquese Chiraca. Odkoupil také dvoje hodinky, které mu daroval tehdejší italský premiér Silvio Berlusconi. Bizarnější dar, ale jeden z nejhodnotnějších, dostal Blair od ruského prezidenta Vladimira Putina - železnou sochu koně v hodnotě 20 000 liber, kterou kdysi vlastnil sovětský diktátor Stalin.
