Ti, kdo kdysi vkládali do nástupu nového šéfa ODS naděje, mu vytýkají totéž, co tehdy Klausovi
Dnes je tomu přesně pět let od okamžiku, kdy rozmrzelý Václav Klaus vyťukal do svého mobilu zprávu s textem: „Absolutně prázdný a falešný Topol“. Do té doby z celostátního hlediska nepříliš známý senátor Mirek Topolánek triumfoval. K překvapení mnohých porazil na kongresu ODS ve Františkových Lázních nejen Klausem favorizované konkurenty a stal se historicky prvním nástupcem „otce zakladatele“.
Za pět let od 15. prosince 2002 se změnil nejen Mirek Topolánek. Věty o proměně bodrého a příjemného chlapíka v nervózního podrážděného a vulgárního muže se zvláště v posledních dvou letech staly jedním z nejopakovanějších mediálních klišé.
Téměř stejně markantní proměnu ovšem pod Topolánkovým vedením prodělala i celá Občanská demokratická strana. Paradoxní přitom je, že ti, kteří před pěti lety vkládali do Klausova střídání Topolánkem snad největší naděje, nynějšímu šéfovi ODS vytýkají prakticky to samé, co tehdy Klausovi. Jen z trochu jiného úhlu pohledu.
Kdo proti otci zakladateli Občanští demokraté byli před pěti lety ve velice svízelné situaci. Mezi výrazné úspěchy od tzv. sarajevského atentátu mohli počítat snad pouze jasné vítězství v krajských volbách. To si ovšem nemohli tolik užívat i proto, že Václava Klause spolu s jeho tehdejším hlavním soupeřem Milošem Zemanem kraje příliš nezajímaly a podle toho také vypadal jejich zájem o tyto volby.
Klaus své vítězné hejtmany bral spíš jen jako nutné zlo, kterým se musí zabývat, když už tedy jsou.
Jeho největší zájem směřoval k parlamentním volbám v roce 2002, kdy toužil sebe i svoji stranu rehabilitovat vítězstvím.
Jak už měl ve zvyku, vytáhl pouze jedinou zbraň: sám sebe. Billboardy s jeho tváří byly tehdy prakticky tím jediným, co v rámci kampaně ODS lemovalo republiku.
Jen jako ilustrace toho, že občanští demokraté jsou stranou jednoho muže a koexistovat s ním v ní má šanci jenom ten, kdo tento fakt bezezbytku respektuje.
Václav Klaus své volby prohrál. A krátce poté se stala věc do té doby nemyslitelná (atentátníka Jana Rumla v roce 1997 záměrně nepočítáme): proti „nedotknutelnému“ otci zakladateli se někdo rozhodl kandidovat v boji o nejvyšší stranický post. A co víc, zdálo se, že moravskoslezský hejtman Evžen Tošenovský, neformální lídr centralistickým Klausem opomíjených regionálních šéfů, by vyhrál. Možná i tento fakt uspíšil profesorův ohlášený odchod, „vylepšený“ oznámením kandidovat na post prezidenta republiky -aniž by tehdy sám Klaus mohl věřit, že má šanci uspět.
Tošenovský tehdy svou kandidaturu sám vzdal, ale atmosféra v ODS už byla nastavena: když se vynořil tehdy Tošenovskému typově podobný Mirek Topolánek, uspěl.
Po volbě z občanských demokratů rázem spadla pomyslná deka. Na důležitých rozhodováních o směru strany se skutečně začalo podílet více lidí včetně úspěšných regionálních lídrů. Když k tomu přičteme problémy ČSSD v jejím druhém vládním období, není divu, že ODS začala vítězit v jedněch volbách za druhými.
Už po půldruhém roce však Mirek Topolánek začal podnikat akce na vlastní pěst. Větší důvěru dával okázale najevo svým kamarádům, jako je Marek Dalík nebo pár vybraných jedinců z ODS, spíš než oficiálním stranickým strukturám.
Kritiku z regionů začal odmítat podobně přezíravým způsobem jako svého času Klaus: oni tomu nerozumí, ať se starají o své dvorky. Přičteme-li odchýlení se od programu ve prospěch koaličního vládnutí, dostává se strana do podobné situace, v jaké byla na konci Klausovy éry. Ovšem s tím rozdílem, že Klaus disponoval autoritou vůdce, kterého „smečka“ poslechla bez reptání. Topolánka smečka poslouchá spíš ze setrvačnosti.
Straně vládne muž, který o své pravdě nehodlá příliš diskutovat, veřejnosti začíná být protivný a poštěkávají proti němu vlastní lidi. Příští rok zemi čekají krajské volby, prakticky nelze počítat s tím, že by ODS mohla zopakovat čtyři roky starý úspěch daný i tehdejší agónií ČSSD. Tedy obhájit dvanáct ze čtrnácti hejtmanských postů. I ztráta čtyř křesel bude vnímána jako neúspěch, což vyvolá ve straně, a zejména v regionech, pnutí. Na vině pro ně totiž vždy bude Topolánkův způsob vládnutí.
A sám šéf ODS už nebude ve straně tím, kterému se občasné úlety odpouští, protože vítězí. Za takové situace jej příští rok na volebním kongresu strany bude čekat vyzývatel, jako před pěti lety Klause.
***
Příští rok zemi čekají krajské volby, prakticky nelze počítat s tím, že by ODS mohla zopakovat čtyři roky starý úspěch daný i tehdejší agonií ČSSD
O autorovi| Petr Kolář redaktor LN, e-mail: petr.kolar@lidovky.cz
