Dnes o obtížném překládání
vlastních jmen Líčil jsem zde onehdy, s jakými problémy se člověk potýká při překládání (či nepřekládání) osobních jmen a na jaké těžkosti v češtině (s jejími nedůslednými pravidly a navíc s realitou, která na ta pravidla kašle) naráží při převodu jmen korunovaných hlav. A s hlavami nekorunovanými to mnohdy není lehčí.
V podstatě by člověk jména překládat neměl; nejen skuteční lidé, ale i literární postavy mají právo na to, aby svět jejich jméno respektoval takové, jaké je, a neprováděl s ním žádné skopičiny. James Smith je prostě James Smith, a není v podstatě žádný důvod dělat z něj Jakuba Kováře.
Starosti nastávají, když spisovatelé dávají svým postavám jména, která v sobě skrývají i něco víc. Pokud ten Smith opravdu bude kovářem a jeho jméno bude v kontextu knihy znamenat víc než jen to jméno, bude to překladatel asi muset nějak zohlednit. Jestliže se v českém románu opilec bude jmenovat Nálevník a tlusťoch zase Buřt, asi to překladatel bude muset vzít v úvahu a jejich jména odpovídajícím způsobem přeložit. A když se v dánském románu vyskytne nějaký pan Jensen nebo ve švédském pan Svensson, potřeboval by čtenář vědět, že to jsou tamní protějšky pana Nováka. Štěstí má ten, kdo překládá z příbuzného jazyka: třeba v Šostakovičově satirické operce Antiformalistický ráječek vystupují soudruzi Jedinicyn, Dvojkin a Trojkin – a český překladatel má v podstatě vystaráno, protože oba jazyky rukou společnou udělaly práci za něj.
Velkým překladatelovým trápením je vědomí, že když jméno přeloží, bude to vypadat podivně, ne-li směšně – a když je nepřeloží, o něco čtenáře ochudí.
Největší zloduch v dánském románu Cit slečny Smilly pro sníh se jmenuje Törk Hviid. Dánské tör je suchý, popř. törke je sucho; hviid je starší pravopisná varianta slova hvid, tj. bílý. Jméno zde funguje jako výstižná charakteristika svého nositele, člověka mrazivě chladného, bezcitného, ztělesňujícího nelidské zlo. Ale kdyby se v českém překladu jmenoval třeba Suchar Bílý, čtenáři by si asi ťukali na čelo a pochybovali o zdraví překladatelova úsudku.
Vrchní padouch (a taky nejvyšší církevní autorita) ve švédském románu, který jsem právě přeložil, se zase jmenuje Odenrick. Za slovem Oden se ve švédštině skrývá staroseverský bůh Ódin; rick samo o sobě neznamená nic, ale když člověk chce, může v tom vidět slova rik (bohatý) nebo rike (říše, stát). V češtině Odenrick zůstal Odenrickem. Žádný únosný český překlad mě nenapadá, ani tak blbý jako Suchar Bílý.
Dilema nezní ani tak: „překládat, nebo nepřekládat“, jako spíš: „kdy překládat, a kdy ne“. Někdy ovšem člověku nic jiného nezbude. Před časem jsem dostal nabídku k překladu jistého dánského románu, kde se vedle postav s běžnými jmény vyskytuje i staropanenská učitelka slečna Port(-ová). Port je dánsky brána či vrata, ale to není důležité. Důležité ovšem je, že zlomyslné děti za ní pokřikovaly „slečna Lort(-ová)“, a lort je dánsky h.... (běžné označení pro výkal na pět) nebo s..... (lidový výraz pro průjem na šest). Tohle by se přeložit muselo, protože jinak by se pointa ztratila. Ale co potom? Překládat všechna jména, to by byl nesmysl. A mít mezi dánskými jmény najednou učitelku s českým jménem, to by taky vypadalo divně. Z toho překladu nakonec sešlo, takže se s tím trápit nemusím. Občas o tom nicméně přemýšlím, ale nic kloudného mě ještě nenapadlo.
Starosti pro překladatele nastávají, když spisovatelé dávají svým postavám jména, která v sobě skrývají i něco víc
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
