Před šedesáti lety zemřel v Minsku za podivných okolností uznávaný divadelník, židovský intelektuál a jeden z nejlepších sovětských shakespearovských herců své generace Salomon Michoels.
Podle oficiální verze se stal Michoels obětí dopravní nehody. Ve skutečnosti byl ovšem v noci z 12. na 13. ledna 1948 vylákán ze svého hotelu na vesnickou daču běloruského šéfa tajné policie Lavrentije Canavy. Cestu minskými ulicemi mu zkřížil nákladní vůz, pod jehož koly zahynul nejen on, ale i jeho přítel Sergej Goluběv, ve skutečnosti agent tajné policie a volavka. Smrt známého herce odstartovala represivní vlnu proti židovským umělcům a intelektuálům , která zasáhla i Československo.
Dvojí identita Komunistické režimy nebyly programově antisemitské, a pokud ano, jednalo se buď o politický antisemitismus maskovaný hesly vyzývajícími k boji proti kosmopolitismu, sionismu, nebo tradiční antisemitismus sociální, který se ale v mnoha ohledech odlišoval od militantního rasového antisemitismu nacistického. Právě nadprůměrné zastoupení Židů mezi vůdčími sovětskými bolševiky, jako byli Trockij, Kameněv nebo Lazar Kaganovič, dalo vzniknout mýtu o „židobolševismu“, na kterém si vystavěl kariéru Adolf Hitler. Přesto komunistické režimy, a zvláště ten sovětský, nechovaly k Židům nějakou zvláštní afinitu. Bolševici se snažili židovský element ideologicky správně podchytit, a hlavně politicky neutralizovat. Jako ateistům jim především vadil náboženský rozměr židovské víry a s ní spojené starodávné vazby, zvyky a historie komunit roztroušených po celé východní Evropě. Zvláštní židovské oddělení komunistické strany, Jevsekcija, mělo od dvacátých let fungovat jako hlavní centrum pro šíření socialistické ideologie mezi chudými a negramotnými vrstvami ve štetlech, ateizovaná jidiš kultura se měla stát socialistickou protiváhou nábožensky orientované židovské společnosti. Tradiční hebrejština byla vytlačována na okraj, náboženské aspekty cenzurovány. Nakonec i jidiš, ač oficiálně jako jazyk mohlo existovat, prakticky vymíralo pod tlakem většinové rusko-sovětské kultury. Metody, které bolševici používali, se víceméně shodovaly s těmi, které aplikovali vůči jiným etnickým nebo sociálním skupinám - od akceptace až po vyloučení a fyzickou likvidaci. Sovětští Židé si jich užili měrou vrchovatou.
Lobbing za Stalina Mezi prominentní židovské umělce patřil i Salomon Michoels. Narodil se v roce 1890 v lotyšském Daugavpilsu a byl vychován v tradičním židovském duchu. Začal studovat právo, ale v roce 1918 se připojil k dramatickému studiu Alexandra Granovského. O dva roky později spoluzakládal Státní židovské divadlo a od roku 1928 se stal jeho ředitelem.
Asi by ho znali jen teatrologové a milovníci ruského divadla, kdyby ho druhá světová válka nevyslala do přední politické linie. Po katastrofálních vojenských porážkách a nucené evakuaci průmyslu Kreml zoufale potřeboval hospodářskou pomoc a jeden z nástrojů, jak ji na Západě získat, měl představovat lobbing za pomoci známých osobností. Pro oslovení různých skupin byly proto pod vedením náměstka ministra zahraničních věcí Salomona Lozovského ustaveny speciální ženský, mládežnický, slovanský, vědecký a také tzv. Židovský antifašistický výbor (ŽAV). Význační a ve světě známí židovští intelektuálové a umělci vyjížděli do USA, Velké Británie či Kanady a organizovali pomoc pro svou vlast. Navazovali kontakty, pořádali sbírky, přesvědčovali a propagovali Sovětský svaz a jeho válečné úsilí.
Zvlášť úspěšné bylo sedmiměsíční americké turné, které v roce 1943 vedli emisaři ŽAV Salomon Michoels a spisovatel Icik Feffer. Rychle si získali podporu vlivných vědců, umělců a intelektuálů, jako například Alberta Einsteina, Henryho Millera, Charlieho Chaplina nebo Yehudiho Menuhina. Na jejich největším mítinku, který se konal 8. července 1943 v Polo Grounds v New Yorku, Michoelsovi, starostovi Fiorellovi La Guardia nebo zpěváku Paulu Robesonovi naslouchalo na 50 tisíc návštěvníků. Bojující země si díky jejich úsilí mohla na svůj účet připsat desítky milionu dolarů, nemluvě o pozitivním obrazu SSSR, který v USA Michoels a jeho lidé pomáhali vytvářet.
Antisemitismus po sovětsku Jak si všimla Hannah Arendtová, po celé 19. století trpěli Židé v moderních evropských státech rozpolceností identity. Stáli mimo hlavní proud zrodu národních států, v nichž se ocitli v pozici outsiderů, kterým nezbylo než se asimilovat. Navíc nebylo jasné, zda se mají definovat spíše na základě náboženství nebo rasy. Teprve na přelomu 19. a 20. století se židovským intelektuálům daří svou identitu artikulovat v politických termínech moderního nacionalismu (sionismu), což však vede ke střetům s většinovou společností.
Válka a nacistická politika tento rozpor dramaticky vyhrotily. U řady Židů, kteří se ke svým kořenům a tradicím chovali do té doby indiferentně, došlo k národnímu sebeuvědomění. Mnozí z nich odešli po válce budovat samostatný Izrael a ti, kteří zůstali ve svých rodných zemích, alespoň více či méně skrytě vyjadřovali své sympatie. Vznikl u nich konflikt loajalit, který okolní většinová společnost zvláště v komunistických společnostech vnímala velmi nepřátelsky. Střet byl nevyhnutelný.
Analogickou renesanci ale prodělával i ruský nacionalismus, který se dočasně dostal zpod krunýře komunistické ideologie. Marxe a Lenina dočasně nahradili Ivan Hrozný, Alexandr Něvský a Suvorov. Pro válečnou generaci už nebyl referenčním bodem a klíčovým zážitkem zrod režimu v roce 1917, ale triumfální vítězství nad nacistickým Německem v roce 1945. Mimo jiné i proto, jak draze za ně museli sovětští občané zaplatit. Vedlejším produktem národního nadšení ale bylo i negativní vymezování se vůči minoritním národnostem SSSR a vzestup šovinismu a antisemitismu.
Válečné utrpení bylo příliš veliké na to, aby zoufalí lidé nezačali hledat jednoduchá řešení a viníky svých každodenních strastí. Šířily se zvěsti o tom, že Židé sabotují vojenskou službu, ukrývají se v týlu a škodí válečnému úsilí. A na jejich nadměrné zastoupení ve stranických či kulturních institucích upozorňovala tehdy nejrůznější udání. Šéf oddělení agitpropu a propagandy a kovaný ruský šovinista G. F. Alexandrov si již v roce 1942 stěžoval, že „složení Bolšovo teatru, který má být centrem velké ruské kultury, je veskrze neruské ... stejné je to v Moskevské konzervatoři ... v čele všech důležitých kateder jsou Židé ... není divu, že se tam neučí lásce k ruské hudbě a ruské lidové písni, když většina našich známých hudebníků jako David Oistrach nebo Emil Gilels má v repertoáru jen díla západních skladatelů.“
Odtud už byl jen krůček k pokynům jak tuto situaci „zlepšit“ - tajné kvóty, vyzdvihování ruských kádrů, vyhazovy a administrativní šikana.
Špionomanie Antisemitismus by sám o sobě nebyl dostatečným podnětem k čistce, ke které se po válce v židovských politických a kulturních kruzích schylovalo. Tehdy se pro sovětské orgány stávala „dvojí“ identita stále podezřelejší a v slovníku ideopolicie se stále častěji objevovala dvě závadová slova: kosmopolitismus a sionismus. Nechuť ke všemu cizímu a rodící se paranoia studené války vytvořily prostředí, v němž každý, kdo se během války dostal do styku se zahraničím, byl a priori podezřelý.
Stačil-li pro deportaci na Sibiř jen pobyt v zajateckém táboře v Německu, pak se sedm měsíců strávených ve Spojených státech považovalo bezmála za automatické podepsání spolupráce s OSS (předchůdce CIA) a FBI dohromady.
Sovětské tajné policii, která měla ŽAV a na něj napojené lidi prošpikované donašeči, navíc neuniklo ani upřímné nadšení pro vznikající stát Izrael. Již 12. října 1946 proto ministr bezpečnosti Viktor Abakumov poslal Stalinovi dokument s výmluvným nadpisem „O nacionalistických názorech některých pracovníků ŽAV“. V myslích rozvědčíků tak postupně vznikala síť sionistického protisovětského spiknutí. Jedním z přitěžujících faktorů se stala aféra s tzv. Černou knihou, ve které mělo být zaznamenáno utrpení Židů během války a zločiny nacistického Německa spáchané na území Sovětského svazu. Jejím duchovním otcem a propagátorem byl prominentní novinář a spisovatel Ilja Erenburg. Materiály z této knihy byly sice použity při norimberském procesu, ale v SSSR kniha vyjít nesměla, neboť narušovala oficiální sovětský příběh o Velké vlastenecké válce. Utrpení sovětského lidu bylo nedělitelné. Podobně pak všechny komunistické režimy „ukryly“ ve svých dějinných výkladech holokaust pod všeobjímající protifašistický odboj. Nechuť k autonomní židovské kulturní a národnostní politice navíc u sovětského vedení rostla úměrně k tomu, jak se původně nadějný blízkovýchodní spojenec, Izrael, stále více vzpíral těsnějšímu objetí se Sovětským svazem.
Atentát na Stalina To přesto neodpovídá na otázku, proč nebyl Michoels odsouzen při některém z jinak běžných nezákonných procesů.
Proč byl sovětský národní umělec narychlo odpraven tak mafiánským způsobem? O Michoelse se totiž začal zajímat sám velký „vožď“, a to z víceméně privátních pohnutek.
Stalin nelibě nesl některé známosti své dcery Světlany. Když jí bylo šestnáct, chodila s o mnoho let starším filmařem Alexejem Kaplerem. Později se zamilovala do svého spolužáka Grigorije Morozova, kterého si i vzala a měla s ním syna. V roce 1947 se s ním rozvedla. To, že oba její milenci byli Židé, zpočátku nehrálo velkou roli, i když se Stalin neubránil antisemitským poznámkám především na Morozovovu adresu. Teprve její další svatba se synem bývalého hlavního ideologa Alexandra Ždanova Jurijem našla u otce posvěcení, i když ani tento svazek netrval dlouho.
Po válce se některé detaily z rodinných eskapád klanu Džugašviliů začaly objevovat v americkém tisku a tajná policie na popud rozzuřeného Stalina hledala informační zdroj. Podezření padlo i na společensky aktivního Michoelse. Znal se s řadou lidí z kulturního i politického prostředí a disponoval kontakty na Západě. Michoels měl údajně Světlanu a jejího manžela využít jako pomocníky při svém ovlivňování Stalina, kterého chtěl přesvědčit, aby uvnitř SSSR zřídil autonomní židovský stát. Kremelský paranoik si tyto pomluvy a klepy vyložil po svém - herec se chtěl vetřít do jeho soukromí, aby ho mohl zavraždit. Politické zločiny Stalin řešil přes zmanipulovaný soud, ale zásah do soukromí bral v rámci zakořeněných gruzínských klanových atavismu, jako osobní urážku a přímé ohrožení, jemuž bylo třeba zabránit ihned. Tajná policie proto dostala instrukci a na Michoelse si v Minsku počkala...
Noc zavražděných básníků Michoelsova smrt byla jen předehrou k dalším represáliím. Následovalo hromadné zatýkání členů a funkcionářů ŽAV a dalších židovských intelektuálů, kteří byli podrobeni fyzickému mučení, aby vypovídali proti sobě a navzájem se obviňovali ze špionáže a podvracení režimu. Hlavní obvinění se točilo kolem údajného plánu na založení nezávislého židovského státu na Krymu, s jehož pomocí měli „američtí imperialisté a sionisté“ rozložit SSSR.
Před vojenským soudem, který se konal přímo v prostorách sídla tajné policie Lubjanky od 8. května do 18. července 1952, stanuli bývalý náměstek ministra zahraničí Salomon Lozovskij, básník a tajemník ŽAV Icik Feffer, básníci Leib Kvitko, Perec Markiš, David Bergelson a David Gofštejn, umělecký ředitel Státního židovského divadla Venjamin Zuskin, redaktoři Ilja Vatenberg a Emilija Teuminová, překladatelka Chajke Vatenberg-Ostrovskaja, novinář a překladatel Leon Talmi, historik a akademik Josif Juzefovič a hlavní lékař Botkinovy nemocnice Josif Šimeliovič.
Proces před tříčlenným vojenským kolegiem se vymykal dosavadním zkušenostem se stalinskou justicí. Byl totiž neveřejný, a ačkoliv vyšetřovatelé z obviněných doznání doslova vymlátili, během soudu se ke smyšleným činům přiznali jen dva. Ostatní zatvrzele odmítali nebo připouštěli jen banální přestupky. Věděli, že život si zachránit nemohou, ale svoji čest a důstojnost ano. Obvinění také mohli konfrontovat svědky, čehož využil zkušený a výmluvný Lozovskij. Dokázal na svoji stranu získat i hlavního soudce generálporučíka Alexandra Čepcova, pro kterého byla absurdnost obvinění natolik do očí bijící, že několikrát řízení přerušil a opakovaně na nadřízených požadoval, aby bylo obnoveno vyšetřování. To byla v dosavadní praxi neslýchaná věc. Chyběly důkazy, což bylo u podobných procesů obvyklé, ale scházel i základní kámen zmanipulované justice - přiznání.
Nicméně Čepcov byl v této hře příliš malým pánem, aby mohl beztrestně odporovat tajné policii. Nakonec vynesl předem schválených třináct rozsudků smrti. Ještě jednou se vzepřel, když odmítl nechat odsouzené popravit ihned a chtěl jim ještě nechat právo na udělení milosti. Jejich utrpení ale jen o měsíc prodloužil. Dne 12. srpna 1952 byli obžalovaní v podzemí Lubjanky zastřeleni.
Historik Joshua Rubinshtein nazval tento okamžik příznačně „nocí zavražděných básníků“. Jediní obvinění, již unikli popravě, byli Salomon Bregman, který upadl během soudního procesu do kómatu a zemřel na začátku roku 1953, a profesorka katedry fyziologie na Druhém moskevském lékařském institutu (a mimochodem první žena, která se stala členkou sovětské Akademii věd) Lina Šternová. Ta dostala „jen“ pět let.
Na řadě byla Praha Protižidovská vlna ale neměla skončit. Pár měsíců po procesu s ŽAV padl podobně brutální rozsudek nad „protistátním spikleneckým centrem“ v čele s Rudolfem Slánským. Ačkoliv kořeny procesu byly odlišné, antisemitský podtón byl evidentní. V Rudém právu se u jmen odsouzených objevoval dovětek „židovského původu“ a na přeživší padl stín ještě čerstvého utrpení v koncentračních lágrech. Epilog se ale nakonec odehrál opět v Moskvě. Přesně pět let po Michoelsove vraždě, 13. ledna 1953, oznámila sovětská Pravda zatčení několika prominentních lékařů, již se měli spiknout proti sovětskému zřízení a postupně likvidovat sovětskou stranickou elitu. Tentokrát již ve vzduchu visel veřejný pogrom. Po Moskvě kolovaly zvěsti, že jsou už postavené sběrné tábory pro deportaci Židů do střední Asie. Vše ale utichlo, když 5. března 1953 zemřel Stalin.
Nejslavnější postavou, kterou Michoels ztvárnil, byl král Lear, kterého drtivě zasáhla nevděčnost a věrolomnost vlastních dcer. Sovětský režim rozhodně nebyl z těch, který by občany rozmazloval vděkem za to, co pro něj udělali nebo vytrpěli. Přesvědčili se o tom sovětští zajatci, kteří se zubožení vraceli z nacistických lágrů, aby je NKVD poslala rovnou na Sibiř, přesvědčil se o tom i sovětský Lear, když v reálném životě zkřížil cestu jiné a zlověstnější shakespearovské postavě - Richardovi III.
***
Po válce se některé detaily z rodinných eskapád klanu Džugašviliů začaly objevovat v americkém tisku a tajná policie na popud rozzuřeného Stalina hledala informační zdroj. Podezření padlo i na společensky aktivního Michoelse.
Šířily se zvěsti o tom, že Židé sabotují vojenskou službu, ukrývají se v týlu a škodí válečnému úsilí. A na jejich nadměrné zastoupení ve stranických či kulturních institucích upozorňovala tehdy nejrůznější udání.
O autorovi| Jan Adamec, historik Autor (* 1978) se specializuje na poválečnou historii Evropy
