Začnu s dovolením osobně. Jen jedinkrát se přihodilo, že některý z mých pořadů o nezávislém popu přitáhl paní v důchodu. Stalo se to letos v létě na festivalu Colours. Ta ostravská žena s nákupní taškou (jak z fotografií Viktora Koláře) nezabloudila na promítání klipů omylem: přišla kvůli anoncované skupině Antony and The Johnsons. O zpěváku Antonym Hegartym věděla první poslední („natáčela s ním Björk... on je přítel těch sester z CocoRosie...“), a když mluvila o jeho hlase, tiskla si ruku na srdce a div se jí nekoulely slzy z očí. Do té doby jsem potkával fanoušky dvoumetrového transgenderového soulmana mezi studenty umění, lidmi z queer komunity, obdivovateli písňových solitérů, jako jsou Cash, Reed a Cave, obhájci jinakosti z nezávislé muziky i politiky. Netuším, které části osudu té nepravděpodobné návštěvnice se Antony dotkl: jen jsem viděl, že ztělesněný paradox, sexy asexuál Hegarty, který v lecčem reprezentuje hledání svobod a řádů pro naši dobu, právě překročil další z mnoha hranic.
Když v roce 2005 získala britskou Mercury Music Prize kapela Antony and The Johnsons, byl kolem toho větší rozruch než obvykle. Jednak se poukazovalo na to, že zpěvák Antony Hegarty (* 1971), rodák ze Sussexu, žije a pracuje od roku 1990 v New Yorku. Britské občanství mu ale zůstalo: proto mu nemohl být upřen nárok na cenu, která vyvolala i jinou diskusi. Antony zrál v prostředí newyorských queer kabaretů a klubů: ve své hudbě pak tohle prostředí zásadně přesáhl, když téma transgenderu, proměny a duality v člověku vtělil do silných písní.
Na albu I Am A Bird Now (2005) je mezi několika významnými hosty i Lou Reed. Právě on Antonyho vzestup důkladně podpořil. Není divu, mohl si připadat, jako by potkal postavu ze svých textů o polosvětě typu Walk On The Wild Side: čahoun s mohutnou postavou se mezi drag queens a sexuálními dobrodruhy neupínal k provokaci či pornoprodukci, místo toho ve stylizaci mnicha či asexuálního zjevení zpíval opovážlivé sebeanalytické obrazy („zamiloval jsem se do mrtvého chlapce“, „nosím v srdci Hitlera“) soulovým hlasem, jehož vibrato má v sobě něco slavnostního. Reed dal Antonymu místo na svém poeovském albu Havran (2003) a vzal ho na turné. Antony tu pravidelně zpíval slavnou velvetovskou Candy Says: osudově znaveného transvestitu Candy Darling (už nežijící postavu ze suity Andyho Warhola) si pak dal i na obálku svého prvního „slavného“ alba – toho, které mu přineslo cenu Mercury.
Jednou, jak Antony zpívá ve For Today I Am a Boy, vyroste a stane se z něj nádherná žena. (Když zpívá „žena“, je v tom slově obdiv, jako by do něj byla vložená všechna moudrost, síla a odvaha světa.) Zatím žije v jakémsi nedospělém provizoriu, jako work in progress, v těle kluka. Tohle je klíčový obraz: směřování k svobodě od pohlavních rolí a snad i od všech dalších daností. Někdy je to vzpoura vůči společenskému očekávání, někdy vzdor čistě existenciální. Antony jeden čas koncertoval v rouchu připomínajícím tógu: jistě nejen pro jeho „genderovou“ neutralitu, ale i pro spojení s antickým dramatem.
Od transgender osoby, navíc na piedestalu světových scén, si v dnešním světě pořád dost dobře neumíme odmyslet téma sexu. Na Antonym je ovšem nové právě to, že sex odkládá – cítí ho jako něco omšelého a zneužitého popkulturou. Do své tvorby promítá víc všechno jiné: nejasnou hranici mezi mužským a ženským vědomím, komunikaci s mrtvými a s přírodou, relativitu času. První slova jeho průlomového singlu znějí: „Doufám, že najdu někoho, kdo se o mě postará, až umřu.“ Často je o krok dál: nebojuje za právo na „jinou“ identitu – už v ní žije a jedná.
Antony je odpovědí na poslední dvacetiletí, které akcelerovalo rozpad tradičních rolí. V západní společnosti rapidně přibylo singles, jejichž životní styl je tím pádem netlačil do polarizované pozice, kterou by museli zastávat v rodině. Rozkvět mobilních komunikací způsobil, že si nepřipadáme úplně sami, ani když sami žijeme. Antony Hegarty, údajně muž s vysokou inteligencí, je Enšpíglem téhle doby. Ptá se: jaké hranice můžeme svobodně zrušit a před čím si udržet posvátnou bázeň?
Antony, kterého si jako spolupracovníka během vzestupu rychle našli Steve Buscemi, Laurie Andersonová nebo filmař Todd Haynes pro dylanovský snímek I’m Not There, byl ve správný čas na správném místě. Strefil se totiž do velkého generačního zlomu: v jeho začátcích byl newyorský queer svět obskurním, napůl kriminálním undergroundem. „Žili jsme v epicentru AIDS, kempovali jsme na hrobech drag queens a muzikantů, kteří právě umřeli. Byli jsme Rorschachovou skvrnou na duši města.“ Antony se mezi všemi odešlými začal ohlížet do historie: shromažďoval „rodokmen“ tvůrců, kteří mu byli blízcí – většinou pohlavní nebo jinou vyděděností. Takhle si objevil robotického disko-operního performera Klause Nomiho, ale i velkou zastánkyni lidských a ženských práv, afroamerickou Ninu Simone.
Kolik svobody má generace singles S přelomem tisíciletí ovšem zjistil, že queer tvůrci čím dál samozřejměji vystupují do overgroundu. „Najednou tu byli mladí, kteří necítili žádné pouto k podzemí. Navíc žili často virtuálně, cestovali s notebookem.“ Sociální pouto k lokalitě a její plodné mizérii, jaké znal Antony z newoyrské Čtrnácté, bylo pryč. „Takový skladatel Nico Muhly pracuje s Philem Glassem a Newyorskou filharmonií,“ ukazuje Antony na své – generačně mladší – spolupracovníky. Pomohli mu pochopit, že je pravý čas emancipovat queer téma a mluvit o něm stejně samozřejmě jako o lidských vztazích a ekologii (ta se stala leitmotivem desky The Crying Light).
Dodnes nad tím mnozí užasle koumají, zda je Antony Hegarty předzvěstí věcí budoucích, nebo výstřelkem, za kterým se zavře hladina.
Místy až neoklasicistní nové album Swanlights zastihuje Antonyho většinou u klavíru. Vzdaluje se tak počátkům s rockovou kapelou, dnes chce být trochu seriózní hudebník, trochu soulman. Hudební kořeny v soulu taky připomínají skladby, které se tu zdají nejzdařilejší: mantry, ve kterých Antony opakuje jediný slogan s proměnlivou emocí: v úvodní Everything Is New (víc slov než název text nemá) se postupně prolamuje od údivu přes oslavu až k finální extázi beze slov. Kritička Frances Morganová si všimla, že v Thank You For Your Love sice Antony opakovaně děkuje za všechnu lásku, ale dychtivost postupně víc než „děkuji“ připomíná „prosím“, protože koneckonců každý vděk je spojený s niternou potřebou. Antonyho hlas je příliš jiný, než aby mohl být čistě žánrovým nástrojem: proto tak dobře vyznívá tělesná i nadzemská The Spirit Was Gone, další ze seriálu Hegartyho písní o umírání a smrti, které se z pozice živých nedá pochopit.
Ježíš byl dívka. Nebo bude Duet s Björk Flétta nejspíš zklame mnohá očekávání. Pro Islanďančino album Volta dřív nazpívali vypjaté, do detailů prokoumané skladby s velkým ansámblem (Dull Flame of Desire): teď doprovází „björkovsky“ klikatou melodii jen klavír, navíc volně, rytmus se objeví až ve finále. Čistý art, kterému by nejspíš slušel samostatný singl.
Ve vizi Salt Silver Oxygen se už podruhé objevuje Antonyho motiv dívčího Krista. Už dřív vykreslil obraz, jak se v budoucnosti, za sedmdesát let, na Blízkém východě rodí spasitelské dítě – a „pohleďte do vody, je to Ježíš a tentokrát je to dívka“. Antonyho důvěra k ženskému pólu světa někdy sbírá argumenty víc ve světě mystiky než faktů: proto je lépe spíš než jeho chválu matriarchátu v Obamově rodině poslouchat obrazy jeho písní. Swanlights jsou nejméně spojité a jednolité album, jaké Antony and The Johnsons natočili od debutu. Po několika čerstvých posleších se zdá, že dvě třetiny písní tu mají nárok na zařazení k Antonyho „best of“ – ale ta rozbitost asi albu moc neprospěje.
Rozhodně však neotřese Antonyho pozicí hvězdy. Dál si při vystoupeních pohrává s publikem: ať už intermezzem ticha uprostřed koncertu s orchestrem, dirigováním společného hvízdání nebo naladěním celého sálu na tón, nad kterým pak Antony zpívá píseň. „Je toho tolik, co neděláme společně s druhými. Zajímá mě otázka samoty: nakolik jsou lidé sami. Každý je svým způsobem menšina, ostrov, a přitom je nás tolik. Proč si neužíváme víc času propojení do kolektivního vědomí? Byl by to protiklad vůči sezení u televize, které lidi napojuje na systém jako pasivní přijímače.“
***
TRANSGENDER
Nejde o sex, ale o vlastní identitu
Výraz transgender je vymezený z velké části negativně: vztahuje se na osoby, chování a skupiny, které neodpovídají obvyklým pohlavním rolím. Není to termín pro sexuální orientaci: vztahuje se k vlastní identitě (sebeidentifikaci coby žena, muž, obojí či ani jedno z toho), nikoli k tomu, zda se její nositel jeví druhým jako příslušník toho či onoho pohlaví. Transgender osoby mohou být heterosexuální i homosexuální, často však cítí obvyklou sexuální polaritu jako nevyhovující, mají tendence k polysexualitě či asexualitě. Někteří se pohybují v přechodu mezi oběma genderovými rolemi. Slovo „transgender“ se objevilo v šedesátých letech, v sedmdesátých zpopularizovalo, v osmdesátých se ho chopil sexbyznys a v devadesátých nabralo politickou dimenzi. Vedle vyzývavě erotických podob (crossdresseři, transvestité) začalo sílit veřejné téma prosté identity těch, kteří pociťují zásadní nesounáležitost s pohlavím, které jim bylo přisouzeno při narození. Mezi transgender celebrity patří izraelská „zpěvačka“ Dana International, která svým vítězstvím v soutěži Eurovize (1998) způsobila rozruch a protesty tradičních izraelských kruhů. Sexuální stránku své osobnosti nijak neakcentovala varhanice Wendy Carlos (původně muž), jež svými nahrávkami Bacha na elektrické varhany vedla žebříčky konce šedesátých let. Na objevení u nás teprve čeká Jeannette Schmid (1904–2005) – původně Rudolf Schmid z Volar, který se převlékal za slavné zpěvačky ještě před vynuceným poválečným odsunem. V Mnichově se proměnil v Jeannette, která vystupovala i jako profesionálka v hvízdání. Oblíbila si ji manželka perského šáha Rezy Pahlavího a pozvala ji na teheránský dvůr. Jeannette později vystupovala po boku Edith Piaf a Franka Sinatry, dožila ve Vídni jako nositelka rakouského řádu za zásluhy. V mnoha zemích světa je transgender stav veden jako nemoc (s doporučenou léčbou prostřednictvím terapie): ve Francii byl odstraněn ze seznamu chorob na jaře letošního roku. V Kanadě je v současné době v diskusi zákon, který by každému zaručil svobodný výběr pohlaví. „Sním o době, kdy si každé dítě bude moci vybrat, zda chce dospět v muže, nebo ženu,“ říká Antony Hegarty. V Česku se tomuto tématu systematicky věnuje queer magazín České televize Q, na webu pak servery Translide.cz, Translide.com a Trans-lide.info.
Antony je odpovědí na poslední dvacetiletí, které akcelerovalo rozpad tradičních rolí. V západní společnosti rapidně přibylo singles, jejichž životní styl je tím pádem netlačil do polarizované pozice, kterou by museli zastávat v rodině.
