Sobota 27. listopadu 2021, svátek má Xenie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Traumata Herty Müllerové

Česko

Romány německé laureátky Nobelovy ceny za literaturu začínají vycházet i v češtině

Životním tématem Herty Müllerové (* 1953) je její zkušenost příslušníka národnostní menšiny v tuhé komunistické diktatuře. Z Rumunska se jí podařilo vystěhovat teprve v roce 1987.

Ačkoli Herta Müllerová nakonec do Prahy na festival spisovatelů (Prague Writers Festival) začátkem června nepřijela, během jeho zahájení se četl i úryvek z její knihy Atemschaukel z roku 2009, kdy byla oceněna Nobelovou cenou za literaturu. Kniha má vyjít pod názvem Rozhoupaný dech v překladu Radky Denemarkové. Ta už přeložila i dosud jedinou česky vydanou knihu Herty Müllerové, která vyšla pod názvem Cestovní pas. Český čtenář tak bude moci díky této rané próze a poslední rozsáhlejší knize ve zkratce přehlédnout dvacet let tvorby této německé autorky rumunského původu.

Úryvek z románu, který se četl na festivalovém večeru, je pro tvorbu Herty Müllerové emblematický. Je o batistovém kapesníčku, který od ruské venkovanky dostal vypravěč knihy, mladý německý zajatec pracovního tábora na Ukrajině krátce po druhé světové válce. Navýsost epické téma románu, léta strávená v sovětském lágru, (epická je vážnost situace i téma cesty) je představeno formou popisných vinět, někdy zcela krátkých, jindy o několika stranách. Spíš než dramatické události či pocity románových postav se do popředí staví předměty denní potřeby – a sám jazyk.

Román začíná odkazem na známou Diogenovu větu a dvě možné varianty jejího překladu. Z myšlenky, že všechno své si vypravěč románu nese s sebou – a to „své“ přitom není jeho vlastnictví –, se odvíjí první stránky: sedmnáctiletý muž se balí před odjezdem na nucené práce. V samém závěru románu, více než třicet let po návratu domů, přiznává, že z nucené práce (Zwangsarbeit) se stala vnitřní nutnost práce (Arbeitszwang), „ten nejtěžší dar, který vlastní“. Stesk po domově nekončí ani s návratem domů, tím nedosažitelným domovem může být nejen určité geografické místo, ale i vlastní identita.

Několikeré outsiderství Někteří kritici chválí Hertu Müllerovou pro její inovativní jazyk, vhodný k popisu života v mezních podmínkách, kde se odehrávají její romány, ať již jde o Rumunsko v době Ceauseskova útlaku, či poválečné lágry na Ukrajině, kam bylo na konci druhé světové války posláno na sto tisíc rumunských Němců. Všichni muži i ženy ve věku od sedmnácti do pětačtyřiceti let v nich pět let museli pomáhat s výstavbou Sovětského svazu. Někteří kritici však považují jazyk posledního románu Müllerové za samoúčelný, „naparfémovaný“, či dokonce na hraně kýče. O gulagu nelze psát pomocí zážitků z druhé ruky, píše kritik v časopise Die Zeit.

O přesvědčivosti jazyka, s jehož pomocí Müllerová konstruuje svůj románový svět, však čtenář nepochybuje. Ani ho nenapadne přemýšlet o tom, zda všechny ty detailně popisované „skutečnosti“ – jaké nosili v lágru boty, z jakého plevelu si vařili polévku – mají nějaký reálný předobraz.

Příběh začíná přímočaře. Hlavní protagonista románu, mladý muž, se chystá na cestu do sovětského lágru. Nastiňuje se zde hned téma několikerého outsiderství. Vypravěč je z německé rodiny, která nese stigma své nedávné minulosti (a vyznačuje se i problematickou nadřazeností vůči Rumunům), homosexuál, pro něhož je cesta do lágru paradoxně i vysvobozením. Navždy se bude skrývat a klamat ty nejbližší – rodinu, manželku. (V souvislosti s perspektivou mladého vypravěče přijde na mysl kniha jiného nositele Nobelovy ceny Imreho Kertésze Člověk bez osudu. Patnáctiletý vypravěč knihy, maďarský Žid, internovaný v Osvětimi, Zeitzu a Buchenwaldu, líčí své osudy tónem, jenž hraničí až s osvobozujícím výsměchem.) I hlavní postavě románu Atemschaukel je přes veškerou zranitelnost vlastní i nezlomnost.

Téma, které autorka v románu zpracovává, je originální i kontroverzní. Použila příběh básníka Oskara Pastiora, s nímž chtěli psát román společně. Pastior ovšem v roce 2006 zemřel, a Herta Müllerová nakonec napsala knihu sama. Ztvárnila téma, které bylo po dlouhé roky tabu, právě kvůli nacistické minulosti rumunských Němců. Jak sděluje mladý vypravěč na prvních stránkách knihy: jeho matka i otec věřili, „tak jako všichni Němci na malém městě“, v krásu blonďatých copů, v bílé podkolenky. V černý čtvereček Hitlerova knírku a na to, že sedmihradští Sasové jsou árijskou rasou. Osud Němců z Rumunska se lišil od poválečného osudu Němců v Česku. Rumunští Němci nebyli vyhnáni, ale žili v komplikovaných podmínkách života menšiny za Ceauseskova nacionalistického režimu. Mnozí Němci usilovali za ponižujících podmínek o vystěhování. Za každého rumunského Němce, který se odstěhoval do Spolkové republiky, přitom stát dostával od SRN peníze. V osmdesátých letech se do Západního Německa odstěhovalo dvě stě tisíc rumunských Němců. O situaci rodiny, čekající za Ceauseska na povolení k vystěhování, vypovídá kniha Cestovní pas.

Utrpení lidí na straně zla Téma deportací a nucených prací Němců po válce je pochopitelně citlivé. Jak psát o utrpení těch, kteří sami byli na straně zla, aby to nevyvolalo okamžitou obrannou reakci a obviňování? Vzpomeňme na jeden další kontroverzní text, a sice esej W. G. Sebalda o bombardování německých měst Spojenci, který vzbudil bouřlivou diskusi. Rozhodující je ovšem literární kvalita: romány Herty Müllerové nevyvolávají zjednodušené reakce čtenářů, nedovolí obviňování ani identifikaci.

Herta Müllerová se ve svých románech soustřeďuje na téma zkušenosti německé menšiny v Rumunsku za komunismu. Ve značné míře jde o její vlastní příběh a příběh její rodiny. Müllerová se narodila v Nitzkydorfu v roce 1953, od roku 1987 žije v Berlíně. V osmdesátých letech byla mezi těmi, kdo čekal na vystěhování. V románu Atemschaukel se dotýká života svých rodičů, především své matky. Její otec sloužil v jednotkách SS, její matka pak byla jednou z deportovaných do sovětských lágrů. Jak poznamenává Müllerová v doslovu k románu, o tématu deportací se v Rumunsku veřejně nemluvilo, pouze mezi těmi, kteří sami prošli pracovními lágry. „Jejich obsah jsem sice nechápala, ale strach cítila,“ napsala Müllerová o rozhovorech na toto téma v dětství. Pro podobné zprostředkované „zážitky“ traumatické minulosti se ujal termín americké profesorky Marianne Hirschové „postmemory“. Hirschová se zabývá především tím, jak se trauma holokaustu přenáší na děti rodičů, kteří jím prošli, ale o svých zážitcích doma nikdy nemluvili. Pro děti rodičů, kteří přežili holokaust, se ujal termín „druhá generace“. V tomto smyslu – a aniž bychom se pokoušeli srovnávat tyto různé historické události – lze mluvit i o díle Herty Müllerové a o vyrovnávání se s minulostí právě v generaci, která traumatickou zkušenost sama nezažila.

Se jménem Herty Müllerové je spojeno ještě jedno důležité téma: rumunská tajná služba Securitate. Píše o něm v osobně laděných esejích. Müllerová nepřestává s naléhavostí upozorňovat na to, nakolik praktiky bývalé Securitate pokračují v současnosti. Své osobní zkušenosti se Securitate popsala v eseji, která vyšla v loňském roce v časopise Die Zeit. Pod různými záminkami jí byl dlouho znemožňován přístup ke svazkům, které na ni Securitate vedla, dokonce psala o tom, jak při jedné své nedávné cestě do Bukurešti byla sledována. Až nedávno se jí podařilo nahlédnout do svého svazku, který čítá 914 stran a který Securitate vedla od roku 1983, odkazuje ovšem i k dřívějším létům.

Uvedeným důvodem ke sledování Müllerové byla její první kniha Nadirs z roku 1982, která podle politické policie „tendenčně zkreslovala život v zemi, zvláště na vesnici“. Müllerová pracovala v sedmdesátých letech jako překladatelka pro podnik Tehnometal, odkud byla vyhozena poté, co odmítla spolupráci se Securitate. Následovaly výslechy, násilí, domovní prohlídky a veřejná kampaň, v níž byla diskreditována jako komunistka a agentka Securitate. V roce 1984, nějakou dobu poté, co jí vyšla první kniha, jí bylo povoleno cestovat na Západ, s představou, že to v konečném důsledku poškodí její pověst, neboť začne být vnímána na Západě jako někdo, kdo si zadal s režimem, a je mu proto povoleno cestovat. Müllerová cituje ze svých svazků místa, která tuto strategii dokumentují.

Uzavřený svět Ve svých raných prózách Müllerová vykresluje úspornou, hutnou formou neprodyšnou atmosféru rumunského Banátu. Místo do idylického venkova je čtenář vržen do sevřeného, uzavřeného světa, jehož podmínky a zákonitosti vnímá prostřednictvím úsečných, úsporných vět. Mnohdy mají pouze dva větné členy, slova se opakují. Jsme vhozeni do určité „primitivnosti“, která nemá nic společného s líbivostí idylického venkova. Vše podstatné je řečeno v náznacích. Takto kupříkladu o oficiálních zásazích do soukromého hospodaření: „Windischova žena sedí na kraji postele. ‚Dneska tu byli dva muži,‘ řekne.,Spočítali a zapsali slepice. Osm slepic chytili a odnesli. Zavřeli je do drátěných klecí. Přívěs za traktorem byl plný slepic.‘ Windischova žena si povzdechne. ‚Podepsala jsem,‘ řekne.“ Jazyk pozdějšího románu Atemschaukel není tak sevřený, je v něm patrná kolísavá uvolněnost i jistá hravost – viz již sám název románu, či další pojmy, jimiž zachycuje každodenní realitu lágru (protagonistu stále provází Hungerengel, Anděl hladu). Ještě méně než v Cestovním pasu v něm jde o psychologii postav. Do popředí se staví jazyk, jehož prostřednictvím se nám přibližuje paměť určitého traumatického zážitku, spíš než jeho přítomnost.

Nabízí se otázka, nakolik je práce Müllerové s jazykem ovlivněna její osobní bilingvální zkušeností života v menšině. V souvislosti s ní bývá zmiňován Kafka, jiný „Němec“, který žil mimo německy mluvící země, představitel německé menšiny ve většinové české společnosti. Kafku držely v Praze pověstné drápky, do Berlína se odstěhoval jen nakrátko ke konci života, a určení jeho původu není tak snadné: německý Čech, Němec žijící v Čechách, německy píšící Žid? Literatura takové „deteritorializované“ menšiny je svou podstatou politická, vše osobní v ní má rozměr kolektivní či společenský, jak psali ve své vlivné knize Kafka: Za menšinovou literaturu francouzští teoretici Gilles Deleuze a Félix Guattari. Ač empiricky k uzoufání nepřesná, založená na chybném čtení Kafkova deníkového záznamu z prosince 1911 o židovské literatuře z Varšavy a literatuře české, kniha Deleuze a Guattariho inspirovala mnoho zajímavých otázek. Čím se vyznačuje jazyk takových spisovatelů, má jejich zkušenost utvářená v rámci jiné, většinové společnosti vliv na jejich jazyk, na jejich psaní?

Jak Müllerové, tak Kafkovi je vlastní zvláštní jazyková citlivost, patrná i v určité úspornosti (zvláště Kafkova němčina byla výrazově chudá). Jazyk Herty Müllerové je komplikovanější než ten Kafkův, je poetičtější, hravější, vytváří neologismy, hraje si s cizími slovy, někdy je z toho až trošku manýra. Jazyk neplyne lehce, je v něm patrná i jistá stylová neobratnost – každé zaškobrtání ovšem upozorní na něco podstatného. Tvorba Herty Müllerové nastoluje otázku, podstatnou pro literaturu 20. století: jak psát o zkušenostech života v totalitních diktaturách, v gulazích a koncentračních táborech? Müllerová si osvojuje status svědka politického teroru a násilí, a na otázku po adekvátních výrazových prostředcích odpovídá jazykem založeným na originální obraznosti.

***

Vypravěč je z německé rodiny, která nese stigma své nedávné minulosti (i problematickou nadřazenost vůči Rumunům), homosexuál, pro něhož je cesta do lágru paradoxně i vysvobozením

Jazyk Herty Müllerové neplyne lehce, je v něm patrná i jistá stylová neobratnost – každé zaškobrtání ovšem upozorní na něco podstatného

BIBLIOGRAFIE

Cestovní pas Herta Müllerová V překladu Radky Denemarkové vydalo nakladatelství Mladá Fronta, Praha 2010. 112 stran.

Atemschaukel Herta Müller Vydalo nakladatelství Hanser, München 2009. 304 stran.

Die Securitate ist noch im Dienst Herta Müller In: Die Zeit, 23. 7. 2009, Nr. 31.

O autorovi| Veronika Tuckerová, Autorka (* 1968), absolventka srovnávací literatury na City University of New York, studuje germanistiku na Columbia University. Přednáší na Newyorské univerzitě v Praze. překladatelka

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

PŘEDVÝBĚR.CZ s. r. o.
Konstruktér - junior

PŘEDVÝBĚR.CZ s. r. o.
Zlínský kraj
nabízený plat: 30 000 - 40 000 Kč