Čtvrtek 23. května 2024, svátek má Vladimír
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Trefím muchu v letu

Česko

Ale vy jste teď někde prohrál, ne?“ ptá se s lišáckým úsměvem prezident Klaus vmalé restauraci na pražské Štvanici Radka Štěpánka (30), momentálně nejvýše postaveného českého tenisty v žebříčku ATP. Na pískové cestě mezi kurty se ještě nudí dva bodyguardi s plastovými šňůrkami v uchu, pan prezident právě dohrál zápas. „Ano, v Římě... s Federerem,“ přiznává tenista. A zatímco na velké obrazovce nad námi si pan prezident právě podává ruku s novopečeným premiérem Fischerem, ten skutečný říká: „Vy jste teď... sedmnáctý?“ – „No je jich přede mnou už jenom šestnáct. Ale ten jeden, nevím, nevím...“ postěžuje si šampion prošedivělé hlavě státu.

Sdělená starost – poloviční starost.

Radek Štěpánek má ale letos životní formu, start sezony se mu vydařil jako ještě nikdy. Vyhrál hned první turnaj v Brisbane, dostal se do třetího kola na Australian Open, pak zvítězil v San José, hned na dalším turnaji, vMemphisu, byl ve finále.

A chce ještě přidat, jak říká. Jeho tajným přáním je dostat se zpátky do první desítky, kde už jednou byl – osmý, po Wimbledonu v roce 2006. „Jenže jako hráč světové desítky jsem si do míčku ani nepink’. Kvůli zranění. Ale vím, že na to mám. Vím, jak jsem se tam dostal. Chci tam zpátky.“

1. Jak vyčnívat z bílé šedi

Daily Telegraph o něm napsal, že vypadá jako Homer Simpson. Ve skutečnosti je hezčí než na fotkách: usměvavý showman, s nímž je legrace i na kurtu, kde hlavičkuje s tenisákem nebo pro pobavení diváků předvádí jakýsi „červí tanec“. Má rád život „jako takovej“, je optimista a rád se směje. Taky se mu ale říká „král módních návrhářů mezi tenisty“ – pro nezvyklé modely, které vnesl do nudně bílého sportu. Hrál už ve státní vlajce, v dresu hokejového rozhodčího i v maskáčovém vzoru. „Mám tu výhodu, že firma, se kterou spolupracuji, mi umožňuje nosit, co chci. Můžu si oblečení i sám navrhnout. Teda ne že bych se v tom seberealizoval, ale oblečení by podle mě mělo vyjadřovat nějaký příběh. Přece si na sebe nevezmu nějaké tričko se dvěma proužky!“ Že mu na tom záleží, je vidět i při rozhovoru. Tričko v módní fialové ladí s tenoučkými fialovými proužky na jeho tmavém svetru. Ostatně ve společenských časopisech jsou jeho outfity hodnoceny velmi dobře.

Narodil se v Karviné, občas mu při rozhovoru ujede nějaké to moravské „chcu“. Jeho rodiče (maminka pečlivě archivuje články o synovi) žijí ve Vsadsku u Přerova. Tenis hraje od tří let. Měl tehdy na výběr – buď jít s tatínkem na kurt, nebo s maminkou do knihovny. Zřejmě se rozhodl správně.

2. Jak přežít prohry

„Musíte na ně co nejdřív zapomenout, netahat si to do dalších dnů, nesrážet se tím. Nemá smysl se hroutit. Já se snažím vzít si z každé prohry ponaučení, na chybách okamžitě pracovat. Tím to smáznu.“ A taky se dívat dopředu. „I když jsou prohry, které ve vás zůstanou napořád. Když třeba hrajete pětisetovou bitvu. Nebo zápas, kdy jste blízko vítězství, ale nakonec prohrajete.“

Neustálé cestování mu nevadí. Spíš mu chybí domov, deset měsíců v roce „je v tahu“. Taky, na rozdíl třeba od fotbalu nebo hokeje, kde se hráč vypovídá v kabině, až mu to není milé, je tenista často sám. Takže si někdy vypomáhá samomluvou, dokonce i při hře. „Občas si nadávám nebo si na sebe i zařvu: Běž do toho! A nemazli se s tím! Teda spíš – můžu to říct do diktafonu? Ne..r se s tím tolik!“

3. Jak se nabudit

Hraje v transu. „To znají všichni sportovci. Znamená to, že jste právě tam a právě v tu chvíli celým obrovsky nahecovaným člověkem, je to maximální vzrušení. Stojíte na kurtu před zraky spousty lidí a chcete vyhrát. Já se v tom stavu transu nejlíp koncentruju. Vnímám jenom soupeře, všechno se jakoby zúží.“ Vždycky ale přesně ví, kde sedí jeho nejbližší, maminka, přítelkyně Nicole Vaidišová, trenér. „A když se chci povzbudit, dívám se na ty svoje lidi a čerpám z nich sílu.“

Každý hráč má samozřejmě své fanoušky, kteří ho podporují. I když se v průběhu zápasu klidně může stát, že se to otočí, že diváci začnou fandit outsiderovi, který bojuje jako lev do roztrhání těla. Nebo udělá něco, co se lidem líbí, rozseká raketu, pohádá se s rozhodčím. „Někteří tenisté, třeba Connors nebo McEnroe, měli obrovské charisma, dokázali oslovit lidi i něčím jiným než pinkáním do míčku. To už dneska dost vymizelo.“ Ve velkém tenise ostatně už moc nejde o to, jak kdo hraje, forhend, bekhend a servírovat tam umí doopravdy všichni. „O vítězi rozhoduje tak z osmdesáti procent psychika. To je v tenise nejdůležitější faktor.“ Někdy to dokonce vypadá, že tenista musí mít v hlavě nějaký superpočítač, který v setinách sekund rozhoduje za něj. „Všechno je to jen trénink, nic jiného. Samozřejmě že se musíte naučit předvídat, abyste mohl co nejlíp a co nejrychleji reagovat. Ale to všechno je natrénované, je to vlastně stereotyp. Herní situace se víceméně stále opakují, i když člověk jednou hraje s levákem, podruhé s pravákem, jednou se soupeřem, který chodí po všem na síť, pak zase s někým, kdo hraje dlouhé výměny. Ale v tom je přece krása tenisu, že každý hraje jinak.“

Říká se taky, že na kurtu hráč nesmí dát najevo emoce, že ti nejlepší, jako byl Borg nebo Lendl, hráli jako stroje, jako roboti. Dokonce i když se jim dařilo, tvářili se, že je to samozřejmost, tím deptali soupeře. „Každý potřebuje k tomu, aby byl nejlepší, něco jiného. Já k tenisu emoce potřebuju. Já dokonce i zkoušel hrát, aniž bych udělal jediné gesto, jediný posunek – a vždycky to dopadlo katastrofálně. Nebyl jsem svůj. Kdežto když jsem svůj, mám někdy pocit, že trefím muchu v letu.“

4. Jak hrát naslepo

Kuriózní je, že na to, že špatně vidí, přišel, až když potřeboval čtyři dioptrie. „A nepřišel jsem na to ani já, ale můj kouč Petr Korda. Jeli jsme v Americe na trénink a já třikrát přehlédl zpomalovací prahy na silnici. Normálně jsem je přeletěl.,To nevidíš, nebo co?’ rozčiloval se Korda. Ještě jsme si z toho dělali srandu. Ale po tréninku jsme se dívali na záznam a najednou bylo jasné, že když jsem odehrával úder, můj soupeř se začal okamžitě připravovat. Ale když odehrával on, já stál jako přibitý dřevo, začal jsem reagovat, až když byl jeho míč nad sítí. Petr říká:,To není možný, ty jsi normálně slepej.’ Zavezl mě k očnímu lékaři, ten mi rozkapal oči a zjistil, že potřebuju čtyři dioptrie na jedno a tři na druhé oko! Nechtěl věřit tomu, že jsem v té době mohl být padesátý na světě, nevěřil, jak můžu vůbec trefit balon. To bylo překvapení, když jsem si nasadil čočky.“ Jenže ani s kontaktními čočkami to vždycky není jednoduché. Vloni mu jedna vypadla při hře na Australian Open. Hrálo se při umělém osvětlení, takže neviděl skoro nic, a náhradní neměl. Občas ho čočka řeže v oku, za šera je s nimi hůř vidět. „Je to pro mě těžší. Ale já to prostě beru, že to tak zkrátka je,“ říká stoicky.

5. Jak přežít ochrnutí

Martina Navrátilová pro americký týdeník Time nedávno napsala o tom, jak se kariéra vrcholových hráčů stále zkracuje, protože musejí hrát čím dál víc turnajů, trénovat od útlého věku, což jejich těla brzy zhuntuje. Radek Štěpánek už je tenisový veterán, přesto věří, že se může zlepšovat pořád, i ve třiceti. „Každý den trénuju, abych se zlepšoval, protože pořád jsou přede mnou hráči, na které se chcu dotáhnout. Já ve třiceti zraju jako víno.“

Proč je vlastně profesionální tenisová kariéra tak krátká, když na druhé straně sedmdesátiletí pánové hrají turnaje veteránů? „No protože tenis není týmový sport jako třeba hokej, kde se člověk víc ztratí. Je strašně náročný fyzicky i psychicky. V golfu se dá v šedesáti hrát na špičkové úrovni, v tenise to prostě nejde. Tělo dostává strašně zabrat, pořád vás pronásledují bolístky, zraněním se nevyhnete.“ On sám měl, jako řada jiných tenistů, největší problémy se zády. Půl roku nehrál, protože měl vyhřezlou ploténku. „Tlačila mi do míchy, usekla mi nerv, který vede do pravé ruky, takže jsem na tři měsíce na pravou ruku ochrnul. Neuměl jsem si zavázat tkaničky, podepsat se. Neměl jsem v ruce cit. Pamatuju se, jak jsem si tehdy říkal, jestli není lepší cítit velkou bolest než necítit nic. Ale zase díky tomu zranění si teď strašně vážím každého dne, kdy můžu vzít raketu a jít dělat to, co mě v životě nejvíc baví.“

6. Jak si vybrat ženu

Podle tabulek vydělal tzv. prize money přes pět milionů dolarů. Říká, že si peněz moc váží, protože si ještě pamatuje své začátky, kdy si musel půjčovat a nevěděl, co bude zítra. „Vím, kolik dřiny představuje dostat se k penězům. A kolik lidí mi muselo pomoct.“ Takže se snaží moc nerozhazovat. Naopak má manažera, bratránka, který mu radí, jak peníze rozmnožovat, když je tenisová kariéra tak krátká. Jeho jedinou slabostí jsou luxusní hodinky, má celkem sedmery. „Tím si doopravdy udělám občas radost. Raději se neptejte, kolik stály.“

Jeho miláčkem je James Bond: „Když je nejhůř, nikdy nezklame. Je neporazitelný, nesmrtelný, a ještě zvládá krizové situace s přehledem a dobrým humorem.“ Od Nicole dostal k posledním Vánocům kolekci všech bondovek. „To mi udělala velkou radost. A jelikož to sama neviděla, projela se mnou všechny Bondy od začátku až do konce. To bylo super.“

To bylo ale taky jediné, co o své přítelkyni prozradil, jeho soukromí je tabu. Tak alespoň fakta: Byl kdysi zasnouben s někdejší světovou tenisovou jedničkou Martinou Hingisovou, v srpnu 2007 se ale rozešli. Momentálně žije s tenistkou Nicole Vaidišovou (kdysi byla v první světové desítce, dnes je v žebříčku 59.). To nemá příležitost seznámit se s někým, kdo nehraje tenis? Nebo je pro něj tenisová spřízněnost tak důležitá? „Řekl bych, že není důležité, jestli ta žena rozumí tenisu, ale jestli se máte rádi. Není to žádná moje potřeba, žít s někým ze světa tenisu.“ Ostatně s Nicole spolu netrénují, každý má svou vlastní přípravu. „O tenise se samozřejmě doma bavíme, ale rady si nedáváme. Do své práce si vzájemně nekecáme.“

7. Jak se odvděčit

Už sedm let je jeho koučem Petr Korda. A od té doby šla prý jeho kariéra strmě nahoru. „Má velké znalosti, byl to druhý hráč světa, vyhrál grandslamový turnaj, atakoval první místo na světě. Moc si toho vážím, že mi pomáhá.“ Know-how v tenise se prý tají stejně jako v byznysu. Díky Kordovi ale pochopil to nejdůležitější, totiž že tenis není jenom mlácení do míčku. „Tenis je pyramida, kterou si člověk musí poskládat ze spousty věcí okolo tak, aby do sebe všechno přesně zapadlo.“

V základně té pyramidy je ale pokaždé to samé: rodiče a jejich sen. „Já jsem na kurtech vyrůstal, protože táta hrával závodně, žádný velký tenis, jen na klubové úrovni. Ale já tam s ním chodil a hrál až do setmění. Bez obětavosti táty a mámy bych nikdy nebyl tam, kde dnes jsem. Stěhovali se kvůli mně, měnili práci, oba tvrdě pracovali, aby mi umožnili hrát, a nikdy nepočítali, kolik do mě investovali. Budu jim za to do smrti vděčný. Vím, že jim to nikdy nemůžu vrátit, protože když jim něco koupím, nic to neznamená. Největší radost jim můžu udělat jen tím, na co se nedá sáhnout. Já před nimi moc rád hraju. A oni jsou nejšťastnější, když vidí, že mi to jde. Přestože mají samozřejmě nervy při každém balonku.“

***

Náš nejlepší tenista má letos skvělou formu a na stará kolena se dere zpět do první desítky. A to mu oční lékař nevěřil, že vůbec může trefit balon. S Radkem Štěpánkem o sedmi krocích k úspěchu

Autor: