Otom, jak rozsáhlá a nebezpečná je kriminalita dospívajících generací, koluje nejen v našich zemích, ale i jinde v Evropě a ve světě řada mýtů, pověr a nepravdivých tvrzení.
Jedním z nich je tvrzení, že kriminalita mládeže „u nás“ nebezpečně roste (nikdo neuvádí konkrétní údaje), její formy jsou stále brutálnější (citují se obvykle jeden až dva mimořádné případy netypického trestného činu vraždy), a je proto třeba rychle a důrazně zasáhnout (nejlépe rozšířením možností postihu nepodmíněnými tresty odnětí svobody, umístěním do uzavřených ústavních zařízení, budováním novodobých detenčních center apod.). Nikoho však již nezajímá, zda vůbec a pokud ano, s jakými výsledky se takto „důrazný postih“ na poklesu kriminality mládeže skutečně odráží.
Zkusme se nyní zevrubněji podívat alespoň na jeden – ve svých důsledcích relativně nebezpečný – mýtus o tom, že snížením věkové hranice trestní odpovědnosti z dosavadních 15 let na 14, 13 nebo dokonce 12 a méně let, dříve nebo později můžeme příznivě ovlivnit výskyt delikventního chování mezi dospívajícími. Poněkud zjednodušeně a lidově řečeno zde jde i o to, od jakého věku můžeme delikventní dítě „strčit do kriminálu“.
Nikde na světě se zatím seriózním vědeckým výzkumem nepodařilo tezi o příčinné souvislosti mezi věkovou hranicí trestní odpovědnosti a výskytem kriminality mládeže v daném regionu prokázat. Mnoho výzkumů naopak přineslo opakovaně ověřený poznatek o negativních důsledcích příliš brzké reakce na kriminální chování dítěte tradičními prostředky trestního práva (zejména pak tresty odnětí svobody), která s sebou nese významné riziko akcelerace jeho pozdější kriminální kariéry. Tím samozřejmě není řečeno, že se na delikventní chování dítěte nemá vůbec nebo jen polovičatě reagovat. Rozhodující však je, aby se nepoužívalo automaticky prostředků trestní represe a dítě se nedostalo do soukolí trestní justice příliš brzy a nediferencovanou cestou.
Velmi dobrou zprávou je v tomto směru skutečnost, že v ČR existuje od roku 2003 speciální zákon o soudnictví ve věcech mládeže (účinný od 1. 1. 2004), který na jedné straně umožňuje okamžitě na delikventní excesy dětí reagovat, a to bez stanovení jakékoliv dolní věkové hranice (vyskytly se proto i případy pěti a šestiletých „delikventů“, kterými se specializované soudy mládeže zabývaly), na druhé straně v oblasti sankcí striktně věkově rozlišuje.
Podobný zákon vycházející z naprosto identických principů mají nyní (nabyl účinnosti 1. 1. 2007) i ve Švýcarsku. Právě na švýcarskou trestněprávní úpravu nízkého věku deliktní odpovědnosti počínající v minulosti již dovršením šesti let rádi poukazovali v legislativních polemikách stoupenci snížení věkové hranice trestní odpovědnosti u nás. Ve skutečnosti byl však v minulosti a je i nyní v Česku proti Švýcarsku trestní postih dospívajících výrazně přísnější. Uveďme jeden příklad za všechny: v obou zemích lze sice dospívajícímu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody až po dovršení 15 let, avšak na rozdíl od nás ani v případech nejzávažnější kriminality (kvalifikované vraždy, znásilnění apod.) nesmí ve Švýcarsku u mladistvého překročit doba jeho trvání čtyři roky, zatímco u nás jej lze v obdobných případech uložit na dobu až 10 let. A to zdaleka není jediný rozdíl „v neprospěch“ mladistvého v ČR. Nezáleží tedy ani tak na tom, od jakého věku lze dospívajícího před trestní soud postavit, ale jaký druh sankce mu může soud vyměřit.
Jak ve Švýcarsku, tak u nás vycházeli zákonodárci z toho, že pro omezování kriminality mládeže je mnohem důležitější než formální uložení a mechanický výkon trestu v co nejútlejším věku kvalitní dlouhodobá výchovná práce, a to nejen s dospívajícím, ale i s jeho rodinou a nejbližším sociálním okolím. Špatnou zprávou je v tomto smyslu fakt, že ČR vykazuje v porovnání se Švýcarskem velké manko, když nevěnuje ani dostatek pozornosti, ani finanční a morální ocenění těm profesím, které jsou pro prevenci kriminality mládeže klíčové – pedagogickým pracovníkům, kurátorům mládeže či probačním úředníkům. Namísto toho vydatně živí laciné mýty o zázračných lécích proti kriminalitě (např. právě ono snížení věkové hranice či obecné zpřísnění trestů).
Nakonec uveďme alespoň jednu pozitivní zprávu: v ČR dlouhodobě klesá registrovaná kriminalita dětí (od roku 2000) a mladistvých (od roku 1997), a to jak v absolutních a relativních číslech, tak v přepočtu na 100 tisíc obyvatel příslušné věkové kategorie. Věřme, že tento trend vydrží navzdory legislativním přemetům našich populistických politiků, kterým se asi v blízké budoucnosti nevyhneme...
***
Teze o příčinné souvislosti mezi věkovou hranicí trestní odpovědnosti a výskytem kriminality mládeže nebyla nikde prokázána
Nezáleží tedy ani tak na tom, od jakého věku lze dospívajícího před trestní soud postavit, ale jaký druh sankce mu může soud vyměřit
O autorovi| Helena Válková, profesorka Právnické fakulty ZČU v Plzni
