Lékaři mají dost dvacetiletého ignorování a nezájmu společnosti. Z jejich pohledu – spousta práce a nízká mzda. Požadují víc peněz za míň práce. Bylo dobré jim vyhovět? S ohledem na předkládané důvody petice Děkujeme, odcházíme moc prostoru na splnění požadavku nevidím. Jen náhodně vybrané tři důvody působí nevěrohodně.
Důvod první – procenta a HDP „České zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované – podíl hrubého domácího produktu osciluje kolem 7 procent, zatímco obvyklý průměr v EU je 10 procent.“ Lékaři chtějí tímto pravděpodobně poukázat na fakt, že v ČR je podíl výdajů na zdravotnictví vzhledem k HDP nižší, než je tomu v ostatních zemích EU.
To není pravda. Data Eurostatu ukazují, že průměrný podíl celkových výdajů na zdravotnictví se ve vyspělých zemích pohybuje na úrovni 8 procent. Důležité je v této věci šarmantně zamlčeno. Totiž že ČR je země s dlouhodobě nejnižším podílem soukromých výdajů na celkových výdajích do zdravotnictví.
To, co dodají do zdravotnictví ve vyspělých zemích veřejné a soukromé zdroje společně, dodají v ČR pouze zdroje veřejné. Žádají-li lékaři navýšení celkových výdajů na úroveň 10 procent HDP, dožadují se implicitně zvýšení podílu soukromých plateb ve zdravotnictví.
Pátý uváděný důvod – nízké platy Podle lékařů jejich platy neodpovídají náročnosti povolání a prestiži. Z pohledu ekonomie protimluv. Lze se domnívat, že zmatení lékařů z čtení mzdové škály je odvozeno od nepochopení dvou důležitých ekonomických konceptů. Statky a služby se oceňují na základě mezního užitku, nikoliv celkového, a hodnota je jim přisuzována subjektivně, nikoliv objektivně. Hoří-li někomu dům, oceňuje práci hasiče mnohem více než práci lékaře, a je-li člověk připraven o část majetku loupeží, oceňuje mnohem víc práci policisty než lékaře. Až dodatečná úleva od bolesti zakládá ocenění lékařské práce, univerzální nedefinovaná náročnost povolání nikoliv.
Jak rádi bychom z vděčnosti za úlevu, kterou subjektivně pociťujeme, lékaři přidali ze svých peněz. To ale možné není, protože by to bylo považováno za úplatek, a lékaři přece vydělávají dle tarifu. Žádají-li lékaři vyšší platy, měli by se dožadovat zrušení tarifních mezd. Jedenáctý uváděný důvod – sliby Lékařům se nelíbí, že politici neplní sliby. Kritizují, že nejdříve museli vyřešit legislativu, pak zdravotní pojišťovny a nakonec dluhy v pojištění. Zvýšení platů pořád odkládali. Mimoděk potvrzují, jak správný byl proces rychlé privatizace. I zde se totiž ozývaly hlasy, které požadovaly prvně vytvořit legislativu a instituce, aby následně mohlo dojít k privatizaci.
Je to povaha úřednické práce, která nikdy nemůže říct „vše je připraveno, můžeme zvýšit lékařům platy“. Požadují-li lékaři splněné politické sliby, požadují tím žádné sliby a rychlou privatizaci ve zdravotnictví, aby jim již žádný politik nemusel nic slibovat. Bude zajímavé sledovat, jestli budou lékaři s podobnou silou a vytrvalostí, s jakou dnes požadují parametrické zvýšení platů, hájit i zavedení systémových kroků. Spoluúčast pacienta na platbách, otevření prostoru pro individuální ohodnocení své práce a privatizaci. Šlo by o velmi logické vyústění jejich dnešních snah.
***
Žádají-li lékaři navýšení celkových výdajů na úroveň 10 procent hrubého domácího produktu, dožadují se implicitně zvýšení podílu soukromých plateb ve zdravotnictví.
O autorovi| MAREK MIČÚCH, Národohospodářská fakulta VŠE
