Raději spát ve skříni než ve školce Se školkou jsem se smířila jen pod podmínkou, že nebudu předstírat spánek na lehátku, když na něj nemám mezi všemi těmi dětmi ani pomyšlení. Maminka mě brala po obědě do své kanceláře a já si už po zbytek života budu pamatovat, jak mě tam ukládali do fochu registratury, přikryli kabátem, a jak jsem pak spokojeně v tom divném loži spala... Jinak jsou ale moje vzpomínky jenom nepříjemné: do školky jsem nechtěla, a musela.
Také moje děti tam nechtěly, a musely. Se zaťatými zuby i pěstičkami šlapal syn ráno co ráno (pokud ho nemoc neosvobodila) trpně se mnou na autobus. Školky jsme si nemohli vybírat, museli jsme vzít zavděk tou, kam nás přidělili, třeba byla vzdálená. Bez jediného slova absolvoval cestu nabitým dopravním prostředkem, pasivně vydržel i to, že mu tužku i lžíci z levé ruky dávali do pravé, a po obědě mi to všechno utrpení a přemáhání oplatil: nechtěl se oblékat, zlobil celou cestu (kdepak domů – do redakce nebo k babičce přes půl města) a do normálu se přeladil tak někdy kolem večerníčka. V klidu si pak povídal, hrál si, večeřel, zkrátka úplně jiné dítě. A ráno všechno nanovo. Změna přišla až s inteligentní paní učitelkou Veberovou, která k dětem prostě našla individuální cestu, a ony ji milovaly. Zázrak pro všechny.
„Tak co budeme, maminko, dělat?“ vítala mě za pár let zase jiná učitelka v jiné školce a přísně hlásila, že dítě, které jsem jí ráno svěřila do odborné péče, „nemluví, nehraje si, nejí, nepije, nečůrá, jen čeká, až přijdete“. Druhorozený byl ke kolektivním hrátkám ještě odmítavější než jeho starší bratr.
Netrápili jsme je schválně, nebylo zbytí, jenže vysvětlete to dětem! Možná nás za to v hloubi duše nenávidí dodnes.
Místo nechuti těšení Naštěstí už se svými vlastními potomky mají – aspoň pokud jde o mateřské školy – zkušenost docela jinou. Cosi zásadního se změnilo. Klima: školky, do kterých vnoučata vodíme, nejsou jen úschovnami dětí, vesměs jsou vlídné, přívětivé, učitelky se chovají přirozeně, a pokud snad mají své starosti, nezatěžují jimi děti ani jejich maminky. Nedávno jsme se byli s mojí vnučkou Aničkou podívat ve školce, kam by měla po prázdninách nastoupit. Vrátila se mi dávná vzpomínka – jak jsem se vymlouvala a nechtěla do školky i jak se mi srdce svíralo, když jsem tam vodila své děti.
Co když se situace po letech třeba bude opakovat? Dnes už bych ten pláč a zoufalé pohledy nezvládla. Ale ne, zbytečný strach. Anička pokreslila kdejaký papír i úřední knihu a všem okolo vysvětlila, že sem si bude chodit hrát a že tamhle mají velkou zahradu… Žádný odpor, jen těšení. Aspoň prozatím.
