Často píšu na této stránce o výročích významných osobností české architektury – nedávno to třeba byli Josef Gočár a Otakar Novotný. Tentokrát jsem se však rozhodl udělat něco jiného: napsat o třech projektantech, na které se zcela zapomnělo.
Na jejich jména stěží někde narazíte, přestože na našem území žili, studovali a pracovali a zanechali po sobě výraznou stopu (pokud jim k tomu byl dopřán čas). Problém je v tom, že jejich hlavním jazykem nebyla čeština, ale němčina (ačkoli i český jazyk ovládali zpravidla dobře). Tak byli jaksi automaticky po roce 1948 z rubriky „československá moderní architektura“ vyobcováni. Koneckonců jejich osudy byly válkou zásadně poznamenány.
Pro tuto vybranou trojici jubilantů je symptomatické, že jeden zemřel v koncentračním táboře, jeden tragicky zahynul v roce 1968 a o osudu třetího nevíme nic. Zatím, protože je vždy naděje, že se nějaká stopa najde – jako se mi to podařilo u dalších německy hovořících architektů, když jsem před pár lety připravoval pro Galerii Jaroslava Fragnera výstavu Splátka dluhu a doprovodný katalog, připomínající život a práci sedmi desítek projektantů, jejichž stavby (jsou jich stovky) stojí v Praze všude kolem nás. Třeba se ozvou i čtenáři Lidových novin a pomohou s odstraňováním bílých míst.
Nejstarší z té trojice je Arthur Payr. Narodil se před 130 lety v tyrolském městě Bregenz, studoval vídeňskou techniku a pak působil v Innsbrucku.
V roce 1917 přišel do Prahy, neboť byl povolán jako pedagog na německou techniku. Tam pak vychoval řadu studentů, připomínám, že nejen německé, ale i české národnosti. Payrovou nejvýznamnější pražskou realizací je palác pojišťovny Elbe na Národní třídě. Tuto stavbu bychom mohli označit jako konstruktivistickou, ale detaily naznačují vliv německého expresionismu. Zajímavá je sochařská výzdoba neznámého autora – postava muže a ženy nad parterem stavby. Další realizací prof. Payra v Praze je adaptace průčelí domu v Krakovské ulici 11, kde se objevují expresivní prvky v postkubistickém stylu. Payr získal rovněž ceny v několika významných soutěžích – na německé kasino nebo na budovu Moderní galerie na Kampě. Výrazněji se však prosadil v sudetské oblasti. Jeho dílem je klasicizující pavilon Glauberových pramenů ve Františkových Lázních, na jehož fasádě jsou umístěny plastiky významného německého sochaře Franze Metznera, a obdobně řešená monumentální divadelní budova, dnes Divadlo Boženy Němcové. Obě stavby pocházejí z konce 20. let, podobně jako spořitelna v Karlových Varech – Rybářích a budova Okresního úřadu v Chomutově. Před válkou stopy končí a o dalších Payrových osudech nic nevíme.
Expresionismus v Revoluční Dalším jubilantem je Rudolf Weiser. Narodil se v Přerově v roce 1885. Studoval na průmyslové škole v Brně a poté na prestižní vídeňské umělecké akademii u prof. Friedricha Ohmanna.
Projektoval vily v Dolním Rakousku a Vídni, účastnil se soutěží, v nichž získal řadu cen (vídeňská tržnice, Úrazová pojišťovna v Brně, Slovenská banka v Bratislavě, banka Union v Praze). V české metropoli spolupracoval s významným projektantem Maxem Spielmannem, „dvorním architektem“ Petschkovy rodiny.
V roce 1928 udělali návrh na administrativní palác Hospodářského svazu přádelen bavlny v Revoluční ulici 3 na Starém Městě, který je jedním z nejvýraznějších příkladů expresionistické architektury (fasáda s arkýřem, podepřeným ozdobnými konzolami, byla nedávno citlivě opravena).
Nedaleko odtamtud stojí i další Weiserova stavba s prvky art deco a expresionismu – Mejstříkův hotel Central v Rybné ulici. Na sklonku 30. let Weiser projektoval vilku pro pana Proschka v barrandovské ulici Lumiérů 28. Po válce architekt dál působil v Československu. Na podzim roku 1968 tragicky zahynul, snad v souvislosti s okupací ruskou armádou (v novinách se objevila jen stručná zpráva, která to naznačuje).
Autor Auerbachovy barrandovské vily Konečně třetí osobností byl architekt Leo Mayer, od jehož narození v únoru uplynulo 110 let. Donedávna bych tu mohl napsat jen to, že byl autorem (ve spolupráci s Hermannem Abelesem) jedné z nejkrásnějších funkcionalistických vil na našem území. To jméno jsem našel i v seznamu obětí holokaustu, ale nebyl jsem si zcela jistý, zda jde o tohoto architekta nebo nějakého jmenovce.
Více o osudech Lea Mayera jsem se dozvěděl až během vernisáže Splátky dluhu v Goethově institutu ve Stockholmu. Hned první návštěvník – starý pán – nás dovedl k panelu s reprodukcí výše zmíněné vily. Dojatý nám pak vyprávěl, že dům v Barrandovské ulici 60 navrhl v letech 1933–1934 jeho tatínek Leo Mayer. Stavebníkem byl známý pražský producent Josef Auerbach, který si bílou vilu na ostrohu nad Prahou ale dlouho neužil, neboť na poslední chvíli emigroval před rasovou perzekucí do Rio de Janeira a dále do USA (jeho nedávno zesnulý syn Norbert pak působil jako prezident studia United Artists a produkoval například filmy Woodyho Allena, Formanovy Vlasy, Edwardsovu sérii o Růžovém panterovi a některé bondovky).
Leo Mayer takové štěstí neměl. Skončil v Terezíně a pak v Osvětimi (transport E1-1410 z 29. září 1944), ale svého syna – tehdy malého chlapce – stačil včas umístit ke známým. Po nich syn převzal jméno Leo Kramár, a tak unikl holokaustu. Léta už žije ve Švédsku, ale domluví se stále dobře česky. Na otcovo jméno pak narazil jen jednou – objevil jeho kresbu na výstavě prací terezínských vězňů… Ptali jsme se, zda architekt Mayer před válkou navrhoval i nějaké další stavby, ale to už nevěděl. I ta jediná je však skvostem, kterému se hned tak něco nevyrovná. Na rozdíl od domů, které navrhovali čeští funkcionalisté, však zůstává barrandovská Auerbachova vila zatím poněkud v jejich stínu.
***
Dojatý starý pán pak vyprávěl, že dům v Barrandovské ulici 60 navrhl v letech 1933–1934 jeho tatínek Leo Mayer. Stavebníkem byl pražský producent Josef Auerbach.
O Leo Mayerovi bych donedávna mohl napsat jen to, že byl autorem jedné z nejkrásnějších funkcionalistických vil u nás. Toto jméno jsem pak našel v seznamu obětí holocaustu, ale nebyl jsem si zcela jistý, zda nejde o jmenovce.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
