„Islám ho nedovoluje, ale jsou i jiná afrodiziaka než alkohol,“ říká mi Mohamed, hyperaktivní mladík, který mi slíbil, že když se do dvou hodin stihnu řádně „muslimizovat“, vezme mě na svatbu svého souseda.
O dvě hodiny a několik kusů látky omotané kolem těla a hlavy později už mě Mohamed veze na mopedu do vesnice, kde vyrostl.
Mohamed mluví nonstop, napůl anglicky, napůl svahilsky a podle všeho mu moc nezáleží na tom, jestli mu někdo rozumí nebo ho poslouchá. Jeho nejoblíbenější výraz je „přesně tak“, respektive „přesně tááák“.
Snažím se po něm důležité věty opakovat, parafrázované vlastními slovy, a i když to občas nedává naprosto žádný smysl, dostane si mi od něj vždy uklidňujícího „přesně tááák“.
Jedno se Mohamedovi upřít nedá: Je bezedným zdrojem informací o všem, co se děje na Zanzibaru. Zvlášť jsem ocenila jeho monolog na téma „řešení manželských krizí“. Je zde totiž několik potenciálních rovin rozuzlení konfliktu. Ta nejjednodušší spočívá v tom, že když dojde k manželskému sporu, manžel potrestá ženu tak, že s ní nespí v posteli. Spí buď v jiném pokoji, a nemají-li jiný pokoj, tak na podlaze. Nemají-li podlahu, tak někde úplně jinde, zpravidla u jiné ženy. „Takhle o tom žena může přemýšlet, víš?“ říká a ukazováčkem si klepe na spánek, dojatý genialitou té strategie.
Když to nepomůže, tak se přistoupí ke druhé fázi – promluvit s rodiči. Ti jako starší a moudřejší poskytnou radu, jak by se taková situace měla řešit. Obvykle to má opět co do činění s tím, aby žena měla příležitost zpytovat svědomí a polepšit se.
„Když ani to nepomůže,“ říká Mohamed, „pak je čas najít si druhou manželku.“ – „Druhou manželku na potrestání té první?“ opakuji po něm nevěřícně. „Přesně tááák,“ říká Mohamed a zase si klepe ukazováčkem na spánek. „Pak o tom určitě bude řádně přemýšlet.“ Svatba se koná před domem nevěsty, na prašné ulici, kde muži sedí na jedné straně a ženy tančí na druhé. Překvapuje mě, že ačkoli jsou všechny ženy zahalené od hlavy až ke kotníkům, tančí stejně vyzývavě jako tančí ženy v zemích, kde se nosí přiléhavé minisukně. Když se ptám Mohameda, proč ty ženy tak flirtují, když nepijí alkohol a nemohou to svést na přiopilost, dostane se mi stručné odpovědi: „Muškátový oříšek,“ říká, „ráno si ho ženy přidávají do ovesné kaše. Jsou pak povolné.“ – „Sexuálně povolné?“ ptám se nevěřícně a pozoruji vlnící se boky pod vrstvami látky. „Přesně tááák,“ ujišťuje mě Mohamed. Hřebíček, skořice a vanilka prý fungují podobně a díky velkorysosti Alláha jich je na Zanzibaru hojnost.
Chce se mi namítnout, že jestli takhle funguje na místní ženy muškátový oříšek, vanilka a skořice, zajímalo by mě, co by s nimi udělalo, kdyby si to všechno daly do toho vína. Včas si ale uvědomuji, že jsem dočasně plně muslimizovaná, a rozhodnu se raději zpytovat svědomí a o všem přemýšlet.
Abych Mohameda na chvíli zabavila, chci, aby mi zjistil, kolik za nevěstu musel ženich zaplatit. Na Zanzibaru se většinou platí za manželku v hotovosti, ne v kravách jako na pevnině, což se všeobecně vnímá jako znak vysoké sofistikovanosti. Mohamed se za pár minut vrací a říká, že rodina nevěsty si řekla v přepočtu o šest tisíc korun, ale ženich zaplatil jen čtyři tisíce.
„Víš, ona ta nevěsta je trochu zastaralá,“ vysvětluje Mohamed. „Zastaralá? Co to znamená?“ ptám se. „Je jí už třicet tři let,“ říká Mohamed soucitně. „Mohamede, mně je taky třicet tři,“ říkám, „myslíš, že jsem zastaralá?“ – „Přesně tááák,“ říká Mohamed.
Kde je víno, když ho člověk potřebuje? ?
O autorovi| Iva Skochová, spolupracovnice Pátku iva.skoch@gmail.com
