Román pořád ještě docela mladého (46 let) slovenského spisovatele Pavola Rankova Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) by se v případě, že by šlo o román český, stal naplněním občas projevované touhy po pravdivém, kritickém a přitom čtenářsky vděčném a přístupném zobrazení českého osudu v bouřlivých vlnách 20. století. Takových románů současná česká literatura mnoho skutečně nemá, ba jí úplně chybí, protože to jednak není nic jednoduchého, takovou věc napsat, a za druhé mám za to, že už má jiné úkoly než poskytovat nějaký společenskohistorický obraz.
Jestli je to správné, nechám na jindy a pro jiné, tady bych řekl, že není určitě špatné, když se obyčejný čtenář (snad ještě takoví jsou) má ve své minulosti čeho „chytnout“, když má svou knihu, ve které poznává své předky, otce a dědy jako postavy kolektivní historie, která je společná, ale přitom vždy u každého jedince trochu jiná. A když se přitom dokonce i baví a nemůže se od osudů svých postav odtrhnout, přestože většinou dobře ví, jaký scénář jim dějiny připravily, vyprávění se tak stává vlastně jakýmsi doplňováním příběhu do dějepisného vzorce.
Rankovova kniha je však románem slovenským, s centrem ve slovenských dějinách, což má ale pro Čecha tu výhodu, že musí nutně být trochu i románem českým, a když se do češtiny přeloží, stává se jím pak skoro úplně. Protože vylíčených třicet let ze života generace, které končilo dětství někdy v roce 1938 a mládí definitivně končilo v roce 1968, to je osud společně český, slovenský, ale i těch dalších národností, kterých se život v tom plazovitě protáhlém státě týkal, jmenovitě Maďarů a Židů. Jde tedy o generaci Rankovova otce, kterému je kniha věnována, on sám se tam mihne jen letmou zmínkou, že se do jihoslovenského města Levice přistěhoval bulharský zelinář Rankov… Plavecký rituál Vyprávění o této generaci je klasicky rozvrženo mezi tři chlapecké, posléze mužské postavy, tři kamarády, se kterými se poprvé setkáme prvního září na městské plovárně v Levici. To místo a datum má po celou dobu příběhu centrální význam. Dalších třicet kapitol se koncentruje vždy na dění kolem 1. září příslušného roku (když nevypukne válka, tak aspoň začíná školní rok) a levická plovárna je místem jejich prvního symbolického zápolení: milují krásnou spolužačku Marii, kvůli níž si dají závod v plavání, z čehož se stane rituál, který se snaží dodržovat, což se jim vlivem dějin a osudu málokdy podaří.
Oni tři kamarádi jsou namícháni z krve české (Ján, jeho rodiče sem přišli za úřadem), židovské (Gabriel) a maďarské (Peter), dorozumívacím jazykem je slovenština, což je i jazyk obdivované spolužačky Marie Belajové, jediné „čistokrevné“ Slovenky. Kvůli ní hoši podnikají ten závod, vítězem se však nestane nikdo z nich, přeplave je malý cikán… Marii nikdo z nich nikdy naplno nedostane, stále se o ni střídavě pokouší, soupeří o ni, přičemž mezi nimi vládne jaksi mušketýrská solidarita.
Tento princip nenaplněného vztahu však posunuje epicko-osobní tah románu. Připomíná v této rovině dobře napsané televizní seriály a přiznám se bez mučení, že jsem si při čtení vzpomněl na Jaroslava Dietla, kterým netřeba literárně pohrdat, dumasovské řemeslo on uměl a věděl také, jakými prostředky udržet divákovo napětí a čtenářskou dychtivost. V tom je Rankov velmi „dietlovský“ spisovatel: zručně kombinuje a štrikuje různé dějové zápletky a peripetie, uvádí na scénu epizodické postavy, ale ty hlavní nikdy neopouští, takže je máme pořád v dosahu, nikdy se zbytečně nezdržuje, je rychlý, ale ne povrchní, ví, jaký efekt má nenaplněné očekávání, kdy nasadit pointu, kdy zvolnit, což se však nikdy nestane tak, aby se čtenář začal nudit.
Ale kromě toho, že to je dokonalé „čtivo“, je Rankov příkladem toho, jak v románu vypadá prolínání dějin velkých a těch malých, o kterých kdysi tak pronikavě psal Milan Šimečka, ostatně také Čech na Slovensku. Zátěž, kterou dějiny naložily během těch třiceti let na záda generaci Rankovovy knihy, byla opravdu mimořádná: městečko Levice, maďarsky Léva, se během těch let ocitlo několikrát v jiném státě, přehnalo se přes něj několik režimů, Židé, kteří na tom byli dlouho v maďarské části přece jen lépe než na Slovensku, byli po okupaci Německem v roce 1944 likvidováni v poslední, snad nejvražednější fázi holokaustu. Důležitým tématem je nutně soužití Maďarů se Slováky a vůbec situace maďarského obyvatelstva na Slovensku, což je pro Čecha málo nebo povrchně známou látkou, čehož jsme ostatně svědky i v těchto týdnech… To vše je stále ještě jen pozadím Rankovova vyprávění, do kterého vstupují konkrétní dějinné události.
Každý z hrdinů je nějakým způsobem do dějin vtažen, vzdoruje jim, zabydlí se v nich, někdy má pocit, že je jejich suverénem, jindy je jeho základní snahou jim pouze uniknout, zmizet před nimi. Gabrielovi se podaří utéct z transportu, přežije ve sklepě, po skončení války se rozhodne odjet do Palestiny budovat židovský stát. Rozčarován se vrací a žije prostou existencí, do níž to velké z dějin bude doléhat co nejméně.
Jánovi zemřou při bombardování Brna rodiče, vrací se po válce na Slovensko, jeho dobrodružná povaha ho zavede s Gabrielem do Izraele, kde bojuje v řadách cahelu. Ale i on se vrátí, zaplete se se Státní bezpečností, vymýšlí nějaké podivné recepty na sušené potraviny, při služební cestě na podzim 1956 v Budapešti zrovna vypukne povstání, Jan se ho účastní, před ruskými tanky pak prchá na Západ, do USA, kde se snaží prorazit se svým zázračným receptem na sušená míchaná vajíčka.
Slovenský Maďar Peter se nadchne pro komunismus, stane se režimním novinářem, postupně přichází o iluze, pije a tuší, že s režimem něco není v pořádku. Protože má básnické střevo, vymýšlí propagandistická hesla. Nakonec, po setkání s Alexandrem Dubčekem (na plovárně), se nadchne pro reformní komunismus a večer vymyslí heslo Socialismus s lidskou tváří. To je samozřejmě autorova licence, avšak někde se to magické sousloví muselo vzít, někdo musel být jeho autorem, proč by to neměla být právě románová postava?
Rankov ve svém románu právě dělá to, že stopy a rekvizity, které tady po často tak neurvale kráčejících dějinách zbyly, oživuje a hledá za nimi konkrétní, ano, lidskou tvář. Příběh, který vypráví, tedy příběh československých let 1938–1968, je tragický a je orámován dvěma katastrofami. Jenomže, jak se dosti banálně říká, i tehdy (jako ostatně vždycky) tu žili lidé, radovali se, milovali se, trápili se, snili. To všechno v tom románu je, a přitom těm povedeným dějinám a roli těch lidí v nich nic neodpouští. Má však s nimi soucit a má je rád, na což má jako spisovatel právo a jako romanopisec povinnost.
***
Rankovova kniha je románem slovenským, s centrem ve slovenských dějinách, což má pro Čecha tu výhodu, že musí nutně být trochu i románem českým. A když se přeloží do češtiny, stává se jím skoro úplně.
Zátěž, kterou dějiny naložily během těch třiceti let na záda generaci Rankovovy knihy, byla opravdu mimořádná: městečko Levice, maďarsky Léva, se během těch let ocitlo několikrát v jiném státě a přehnalo se přes něj několik režimů
SPOLEČENSKÝ ROMÁN
Stalo se prvního září Pavol Rankov Host, 2010, 320 stran, přeložil Miroslav Zelinský
