„Nikdo z nich v té době neměl vystudovanou divadelní fakultu a na počátku sedmdesátých let byla jejich kariéra přerušena nebo alespoň silně omezena,“ připomíná Karel Hvížďala k efektnímu vydání těchto tří rozhovorů, jež na knižní pulty v tomto týdnu uvedlo nakladatelství Galén pod souhrnným titulem Vzpoury. Podle Hvížďaly protagonisté jeho „literárních výslechů“ představují tři typy vzpoury: „Václav Havel bojoval s vládnoucí nenormalitou životem v pravdě, Pavel Landovský klaunstvím a Jiří Suchý prací.“
Zatímco Dálkový výslech Václava Havla měl základ korespondenční – Hvížďala žil v exilu v Německu, ale Havel působil v disidentských kruzích doma –, s Pavlem Landovským, rovněž emigrantem, se novinář setkával na německé půdě, když herec působil ve vídeňském Burgtheatru, a s Jiřím Suchým „povídání“ trvalo nejdéle a vlastně se završilo až po listopadu ’89.
Pašovaný magnetofon V roce 1985 nechal Hvížďala Václavu Havlovi propašovat malý magnetofon, který zakoupil a poslal ze Švédska František Janouch, a pak mu poslal kolem půl stovky otázek. Václav Havel v jednom vypůjčeném bytě v Praze namluvil čtrnáct hodin odpovědí. „Bylo z nich slyšet i dýchání, šlukování a vyfukování dýmu z cigaret či nalévání whisky, kterou si k práci Václav Havel koupil. Přepsal jsem je, zredigoval, doplnil dalšími otázkami a poslal Václavu Havlovi, jenž v květnu roku 1986 rozhovor na Hrádečku definitivně zredigoval. Naše spojení bylo po celou dobu velmi konspirativní a po telefonu jsme o titulu začali hovořit, teprve až byl celý kompletní text knihy na Západě.“ Rozhovor vyšel česky doma v Edici Expedice a v zahraničí v londýnských Rozmluvách, německy v nakladatelství Rowohlt. „V Čechách vyšel později jako první samizdatová kniha v prosinci roku 1989 v redakci Petra Kovaříka v oficiálním nakladatelství Melantrich.“
Se Soukromou vzpourou Pavla Landovského to bylo o něco jednodušší, protože z Rakouska do Německa nebylo daleko a nebránila ve spojení železná opona. Po týdenním pobytu herce u novináře vznikla kupa magnetofonových pásků. Při jejich přepisu se však ukázala zrada: „Pavel Landovský při vyprávění hrál, skákal na židle, válel se po podlaze, dělal grimasy, různě se převlékal, tahal si kšandy, takže člověk nevnímal jen slova, ale převážně inscenaci,“ vzpomíná Hvížďala. Teprve po dnech strávených nad neuspokojivou přepsanou verzí Landovského projevu si autor dodal odvahy a hercův košatý projev usměrnil.
S Jiřím Suchým se podařilo setkání ke knize až v létě 1990. Odehrálo se v Bonnu, z mnoha pásků vznikl základ knihy, která vyšla v roce 1991 k šedesátinám Jiřího Suchého. „Vydal ji Ondřej Neff v nakladatelství DNES, které vzniklo při Mladé frontě DNES jako první titul tohoto podniku.“
Po letech nyní mají čtenáři všechny tři rozhovory k dispozici v jednom svazku. Nabízí se otázka, co z těchto druhdy velmi podstatných výpovědí přetrvalo? „Přesvědčení, že za každé doby je nejdůležitější inovace, která vyžaduje odvahu k odporu,“ míní Karel Hvížďala. Autor sedmadvaceti knih (nejen) rozhovorů tvrdí, že „proti mlčení o citlivých věcech je třeba se bouřit v každé době, jak jsme viděli koncem roku 2008, když se pražská radnice pokusila neudělením grantů zlikvidovat malá divadla. Na projektu mapování posledních dvaceti let Semaforu, kdy musel principál o existenci bojovat, i když z jiných než z ideologických důvodů (macht a markt někdy funguje podobně), právě s Jiřím Suchým pracujeme. Knihu bych rád vydal k Jirkovým osmdesátinám, které oslaví v příštím roce.“
***
Karel Hvížďala: Vzpoury
Galén, 2010, 472 stran, typografie a sazba Clara Istlerová
