Nikde se neumírá tak soustavně, systematicky a anonymně jako ve válce. Darvasi zvolil pro svůj karneval smrti kostýmy a kulisy z války Maďarů proti Turkům, respektive třicetiletou válku. Ale i když se osudy jeho postav odehrávají v dostatečně odlehlém historickém čase - rámují ho pro Maďary klíčové roky 1526 (bitva u Moháče), 1541 (obsazení Budína Turky) a 1686 (dobytí Budína habsburskými vojsky) -, dotírá na nás při četbě stále naléhavěji pocit, že to, co sledujeme jako zprávu z minulosti, ve skutečnosti trvá. Zlo, nad kterým už i ďábel ztratil kontrolu, protože se stalo výsadou člověka a jen jeho vůli a zákonům podléhá, je zde předvedeno tak „svižně“ a věcně, v tolika variantách a inovacích a v tak detailních záběrech, že předem znemožňuje nadhled i odstup.
Hlavní postava: smrt V románu vystupuje mnoho postav, všechny jsou něčím neobyčejné, životem a Bohem poznamenané, některé přízračné: lilipután Luigi Escapolo Firabolla se svou trpasličí gondolou, v níž po dlouhém čekání nakonec může odvézt do Benátek jiného liliputána, umírajícího Velemíra Pepa; řezbář Ignác Arnót, který vyřeže dřevěného ďábla, aby do něj uvěznil zlo světa; Kamila, dívka přivádějící svou heřmánkovou vůní muže k šílenství; Irina Louskáček, která svým lůnem rozdrtí i ořech a která se, protože v její rodné vsi se všechno děje dvakrát, znovu narodí jako Rudica; zázračný rabín Efrajim ha-Kohen, který chrání své lidi před vražděním Bohdana Chmelnyckého tím, že je přinutí putovat tak dlouho, dokud všichni nezemřou; světoběžník Demeter Absolon, který dokáže umírajícímu nosem vytáhnout duši... Ale není úplně jisté, že mezi všemi podivnými figurami je nějaká „hlavní“. Tuto roli jako by přebrala smrt, podobně jako na barokních obrazech líčících hrůzy války.
Darvasi nevypráví lineárně, prudkým střídáním záběrů spíš navozuje pocit simultánnosti výjevů, čímž dosahuje jakéhosi přízračného, bruegelovského efektu: „Nejdůležitější je to, co vidí teď! Neboť člověk nemusí vědět všechno, ale musí, musí, musí vědět, jak se mění v trosky všechno bohatství a krása, která si přitom vyžádala tolik lidské námahy, slz a krve.“ A hlavně by měl o tom, co zrovna vidí, podat zprávu. I když ví, že bolest, touha a naděje jednotlivce v dějinách země skoro nic neznamenají. „Přece však je známo, že člověk staví svůj bídný život z cihel a prachu Slova. Tak je tomu sto let a tak je tomu už milion let. Z mlčení nikdy nic nevzniklo. Ctnost i hřích je z věty.“
Existují jen dva záchytné body skýtající naději, že jedinečné nebude pohlceno obecným: slovo a lidské slzy. Ovšem naplnění této naděje závisí na možnostech jejich zhmotnění a uchování. A k tomu už je potřeba kejklů, nebo chceme-li, umění.
Každý má své slzy „Jisté je, že jich je pět. Jmenovitě Goran Dalmatinac, Petr Černokamen, Zoran Vukovič, Áron Blumm, a Franjo Mendebaba, pět mužů na silnicích časů. Na plachtu jejich vozu nakreslí chudý budínský Němec obrovskou azurovou slzu, aby i lupičům a žoldnéřům bylo známo, že nestojí za to zastoupit cestu umělcům pláče.“ Jeden pláče led, druhý černé kamínky, třetí med, který hoří, a čtvrtý krev. V slzách pátého může každý uvidět svého úhlavního nepřítele.
Stejně jako další postavy románu jsou uhněteni z národních a náboženských stereotypů, s nimiž ovšem Darvasi dělá opravdové divy: příslovečná orientální krutost budínského paši se rozpouští ve scéně drancování židovského ghetta křesťany, a ta je vzápětí vystřídána líčením mise židovských vyjednavačů, kteří svým bohatstvím zajišťují válečné výdaje Turků. Každý se snaží zachránit si holý život, na němž mu nakonec až tak nezáleží, o nějaké duši nemůže být ani řeč - marně bychom v té vřavě hledali stopy její existence, ukazuje se (zhmotněná!) jen v okamžiku smrti a i tehdy bývá její cesta vzhůru často zmařena nějakým podivným kouzlem.
Pod ochranou slzy křižuje vůz Evropu: funguje jako polní nemocnice pro zraněné muže či rodící ženy, jako pohřební vůz, jindy kejklíři zasahují jako strážci spravedlnosti. Základně však jejich trasu určuje poslání ochránit život Ference Pilingera, maďarského sirotka s velkou hlavou, který snad nejvíc aspiruje na pochybnou úlohu hlavního hrdiny Legendy. „Jedou za dítětem, které se právě narodilo a prozatím tráví milý čas Boží brekem.“
Toto dítě, „na které myslíme během celé této historie jako na svého bratra a které sledujeme sice pilně, ale jen v takové míře, v jaké nám to okolnosti dovolí...“, svou prostoduchostí i životními osudy nápadně připomíná hrdinu Grimmelshausenovy Kroniky třicetileté války. Ale Darvasi mu nesvěřil roli hrdiny a vypravěče a nechal jeho příběh rozplynout v „okolnostech“. V jeho podání je tento maďarský Simplicius anonymnější než turecký paša, který svou perverzností a krutostí dokáže podřídit „okolnosti“ své přítomnosti tady a teď. I tento posun stvrzuje autorovo odhodlání udělat při zachování látky z historického románu román ahistorický, apokalyptický.
„Přicházej klidnější časy, pokud ovšem neposloucháme žádné zprávy,“ říká vypravěč po jedné z krvavých bitev. A na postavě krásného špiona Josefa Bezdána pak zřetelně demonstruje ničivou sílu „informací“, spočívající ve schopnosti stimulovat události a jevy, nad nimiž lidstvo může ukájet své voyeurské choutky. Všechno, co páchne krví, vraždění, mučení, sex, je nezbytné k tomu, aby spektákl mohl pokračovat (odtud ta nadbytečnost duše jako něčeho krajně nespektakulárního!). Historie se neopakuje, ale trvá, a nezměnila se ani vzdálenost mezi informací a pravdou, respektive nezávislost jedné na druhé. „Víme jen tolik, že ve válce nemůžeme hledat pravdu, protože ve válce je pánem lež a jinak to není ani se zprávami o pašově smrti,“ parafrázuje Darvasi Grimmelshausena při rekapitulaci historických svědectví o osvobození Budína od Turků, snad aby zničil poslední pochybnosti o rodokmenu svého „hrdiny“.
Představení začíná Násilí plodící bolest se tedy ukazuje jako jediná spolehlivá kontinuita lidských dějin. Nelze jí čelit ničím dílčím, jedinečným. Je třeba najít nějakou jinou kontinuitu, aby křehká rovnováha dobra a zla zůstala zachována. Zdá se, že právě to je posláním kejklířů se slzami. Dohlížet, aby nebyl nikdy přerušen proud pláče, udržet hladinu soucitu ve stejné výši, do jaké sahá ďábelská touha obnažit lidskou bolest a pak na ni do zblbnutí civět.
A proč připadl takový velký úkol zrovna kejklířům, kteří nadto (jak se ukáže na konci románu) jsou stejně nahraditelní jako kdokoliv jiný? „Koneckonců jsou i oni jen průměrní lidé, avšak jejich slzy jsou přece jen tak neobvyklé, že něco takového mohl svět zatím sotva vidět.“ Snad proto, že v té velké informační konkurenci by bylo nemožné na sebe bez kejklů a zázraků upoutat pozornost publika. A tím by byl samozřejmě celý podnik záchrany světa vážně ohrožen.
KNIHA TÝDNE
Legenda o kejklířích se slzami
László Darvasi
Přeložil Pavel Novotný.
Vydalo nakladatelství Dauphin,
Praha 2008. 456 stran.
