Když se k obrazu přidalo také slovo
17. září 1922 Němečtí elektrotechnici Joseph Engl, Joseph Massole a Hans Vogt vynalezli v roce 1918 způsob záznamu a reprodukce zvukového filmu, tzv. triergonfilm. Zvukové vlny proměnili na elektrické signály, které se vizualizují ve světelné impulzy. Ty pak jsou exponovány do zvukové stopy na okraji filmového pásu. Zvuková stopa je pak různě průsvitná podle zaznamenaného zvuku.
Při promítání se spolu s filmem prosvěcuje zvuková stopa, změny prošlého osvětlení se fotoelektricky převádějí na proměnný elektrický proud, který se po zesílení mění na akustický signál (hudební doprovod).
V berlínské Alhambra Cinemě se 17. září roku 1922 promítá první zvukový film. Jmenuje se Der Brandstifter (Žhář). Pro mizernou kvalitu záznamu však byl systém triergonfilm brzy opuštěn.
Baba va bambuti, víc než přerostlý trpaslík 17. září 1967
Ve Vídni umírá etnolog a cestovatel Pavel Šebesta (narozen roku 1887), patrně největší dobový znalec pygmejů a negritů (jeho termín pro asijské „černoušky“). Vystudoval misijní seminář v Rakousku, čtyři roky pak působil jako misionář v Mosambiku. V šestatřiceti podnikl první cestu za trpaslíky Malajsie a Sumatry a dokázal se s nimi sblížit natolik, že ho přijali mezi sebe (přesvědčil je o tom, že jeho matka byla trpaslice, ale on že jaksi „přerostl“). Pak pobývá v rovníkové Africe (obdařen jménem Baba va Bambuti – Otec trpaslíků kmene Bambuti), kam se naposledy vrátil ještě sedmašedesátiletý... Po 2. světové válce působil jako přednášející na vídeňské univerzitě.
Na cestách používal už kameru i magnetofon, kromě stovky vědeckých prací (včetně několikasvazkových knih) napsal i pět cestopisů. I po únoru 1948 se snažil udržovat kontakty s českou vědou.
Na vlastní kůži
20. září 1797 Americký lékař, 27letý Nathan Potter z Baltimoru, chtěl za každou cenu přijít na to, jak se přenáší jedna z největších metel teplejších končin Asie a Afriky – žlutá zimnice. A tak si obalil hlavu šátkem nasáklým potem pacienta umírajícího na žlutou zimnici a strávil v něm celou noc. (Prozřetelnost pokoušel hodně – úmrtnost při této nemoci byla v té době přibližně dvoutřetinová.) Když neonemocněl, zkusil to jinak: Rozřízl si kůži na ruce a ten pot si do rány vetřel. Zase nic. Nezabrala ani injekce obsahu z vředu nemocného.
Dnes už víme, co Potter tehdy ke svému štěstí nevěděl: že chorobu přenášejí komáři.
Doktor Potter se nakonec dožil třiasedmdesáti let, což je věk na tehdejší dobu (nota bene vzhledem k jeho způsobu života) věru úctyhodný. To, po čem šel, objevil až víc než půl století po jeho smrti Američan Walter Reed (přičemž dva lidé z jeho týmu rovněž experimentovali na sobě a jeden z nich to nepřežil). fh
