Na jedné takové seanci teď byl podroben pečlivému zkoumání výstup pana Michala Davida s němým sborem ČSSD. Živé Davidovo „aháhá, há-ú-ou, my jsme ten správnej tým“ v nás probudilo zvědavost: jak vlastně zpívají naživo jiné celebrity českého popu, je to taky mimo všechna myslitelná měřítka?
A v tu chvíli se party změnila v detektivku střiženou příběhem spikleneckých teorií. Na internetu najdete desítky a stovky českých „televizních písniček“, ba i záznamů ze scény: ale slavičí generace tam všude jen otvírá pusu a znějí studiové snímky. I v Gottových koncertech ze Slaného se jen naprázdno klapalo ústy. Vymrštil jsem se od počítače a sáhl pro otep DVD ze Supraphonu: Gott, Vondráčková, Zagorová, Rottrová, lepší i horší momenty – všechno jen trilobití otisky z říše playbacku. Několik málo výjimek působí jako technické nouzovky, kterými by se zpěváci jistě neradi prezentovali. Nemrtví a neživí Není to zvláštní a v té odtažitosti v něčem hrozivé? Pokud někdy nějak zpívali živě, pak se to pro historii téměř nezaznamenalo. Dnes se nacházíme v éře čilého koncertování a všemožné kontaktáže publika. Dřív se víc pěstovala vzácnost a výlučnost hvězd (mladý Elvis téměř nekoncertoval, chodilo se na něj do kina). České pojetí téhle výlučnosti však v něčem nechtě odrazilo normalizační dobu: sterilní, nekontaktní, mechanicky naplňující pravidla. Jednak systém nemohl připustit, aby někdo něco provedl spontánně naživo, a pak málo zkušená a vybavená televize by se tehdy se zvukem z živého koncertu trápila.
To bylo rámusu, když architekt Zdeněk Lukeš napsal, že Gott mu připadá jako zombie. Zombiové, jak známo, jsou „nemrtví“. To nevím: ale YouTube a další archivy svědčí o tom, jak silně jsou ti, o nich je řeč, neživí.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
