Včera se v rádiu reportéři ptali dětí, jestli chodí do lesa. Ano, chodí často a rády. Co tam dělají? Potřebují houby, například. My s dětmi chodíme do lesa „na vejsek“, to znamená, že určený kus lesa vyčistíme od soušek, zlomených stromů, spadaných větví a tak dále. Těžko uvěřit, co všechno v tom přehledném, v podstatě dost řídkém stromoví člověk najde. Nemusí být ani detektiv průměrně zkušený, aby popsal, co předchozí návštěvníci v lese dělaly. Všichni něco pili, pivo, víno, hodně vody - a všechny lahve a kelímky tu pěkně odhodili. Většinou také asi jedli, a aby si neumastili kapsy, přinesli si své pochutiny v igelitových a mikrotenových sáčcích. Válejí se nafouknuté, všude kolem.
Většinou taky přijeli nějakým autem a zrovna tady se jim hodilo zbavit se lahví od mogulu, tekutin do ostřikovačů, sem tam i starých kanystrů. Zbytečné kázání, lidé takoví prostě jsou a všichni to víme. Tak člověk vezme pytel a cestou z lesa posbírá všechno, co zbylo po bývalých hostech. Na úvoze mezi poli se už ale zatvrdí. Všechny ty cáry pytlů po hnojivech a kdoví po čem ještě, které vítr vláčí, už sbírat nejde. Všichni jsme ale vysoce kulturní občané s mnoha požadavky, na které máme přece právo. „Lidi jsou dobytek,“ říká věcně sedmiletá Sára.
O autorovi| MARTA ŠVAGROVÁ, redaktorka LN
